Brambůrky z Apaluchy

Co to zase je?!
Běží mi hlavou, když kontroluju pětiminutovku z češtiny.
To zas byl myšlenkami u stavění bunkru… a vyplnil to jak sportku.
No jasně. „Líbyl.“ Klasika.

Myčka nevyskládaná.
Koše plné.
A co to tady mají za bordel?

Chytla mě z toho žravá a doma ani čokoláda na vaření.
Ale co to tady je… pytel brambůrek, výhra z Apaluchy.

To bych asi neměla jíst.
Ale všichni si tady dělají, co chtějí.
Furt něco slibují.
Plán učení? Samozřejmě nula bodů.
Všichni v trapu.
A já? Zase jediná, co respektuje pravidla a plní úkoly?

Tak určitě.

Večer

„Mami, nevíš, kde jsou ty brambůrky? Ty z Apaluchy?“
„Vím. V mém břiše.“

Ticho.
Dva páry vytřeštěných očí. Obrovských. Dětských.
A pak…

Slzy.
„Neeeee! To jsi neudělala, mami!“
Pláč. Jak kdyby nám umřel pes.

„Ježíš, tak já vám koupím druhé.“

„Ale ty nebudou z Apaluchyyyyy! Jaks mohla?! Jaks je mohla sníst?!“

Ježíš, to je scéna jak z blbého filmu.
„Prostě jsem je snědla.“ říkám nahlas.
„Vy jste si taky z mého pleťového oleje udělaly relaxační koupel!“
(A to jsem taky dost řvala, pravda.)

Ale tak… svět se nezboří, ne?

Jenže ony pořád brečí. A já slyším něco jako:
„To neudělala… máma ne…“
A v tu chvíli mi to došlo.

Nešlo o brambůrky

Šlo o to, že máma si nedovolí podvádět.
Máma drží slovo.
Máma je jistota.

Hmmm…
Říkám:
„Omlouvám se. Už si nevezmu, co je vaše bez vašeho dovolení. Můžete se na mě spolehnout.“

A slyším jen:
„Ano, můžeme se na tebe spolehnout. Vždyť jsi přece máma.“

A v hlavě mi zní:
Jo. Já jsem přece máma. Máma správňačka.
Aspoň do doby, než se ze mě stane máma trapačka.
Ale o tom zase jindy.

Co ty?
Dovolila sis někdy něco, co se nepatří?