Jsem Martina. Žena, co si dovolila
Sedím pod třešní. S hrnkem kávy, radostí v očích a drobkami na zástěře. Někdy i se slzami. Protože tak to mám. Nejsem dokonalá. Jsem opravdová.
Sedíš? Tak poslouchej tohle…
Pro koho píšu
Píšu pro ženy, které večer v kuchyni vydechnou a hlavou jim probleskne:
„Takhle to má být?“
Pro ty, které touží po klidu v hlavě, nadhledu v životě a vztazích,
co jsou pravdivé, ne perfektní.
Pro ženy, co mají rády obyčejné dny
a chtějí jim dát víc pozornosti a míň spěchu.
Kdo jsem
Jsem Martina a doma jsem mezi blízkými,
v přírodě, v klidu, který si člověk musí dovolit.
Můj den má rytmus, co netlačí.
Dávám péči tělu, vztahům a zemi pod nohama.
Často jen tak poslouchám.
Ptáky. Vítr. Druhé.
Lidé říkají, že se v mé blízkosti cítí sami sebou
a že když je třeba, vím, co říct.
Miluju maličkosti.
Ty, které se schovávají v denním shonu.
Které nejsou vidět na první pohled.
Poznávám, že život nemusí být dokonalý,
aby byl skutečný.
A že každý den, který žijeme opravdově,
má svou váhu – i když vypadá obyčejně.
Co miluju – a co klidně oželím
Miluju, když se doma smějeme a nikam nespěcháme.
Tvořit rukama – v hlíně, v kuchyni, u šicího stroje.
Sedět pod třešní s kávou a poslouchat, jak ptáci švitoří.
Potkávat lidi, co inspirují tím, jací jsou.
Oželím vysvětlování dokola, proč to mám, jak mám.
Lidi, co nerespektují hranice a větu „Ne“.
Škatulky, co se má, sluší, hodí. Manipulaci, nátlak,
prosazování svého na úkor ostatních nebo přírody.
V čem jsem dobrá
Umím vytvořit bezpečný prostor.
Můžeš mluvit – nebo mlčet.
Naslouchám doopravdy. Faleš poznám, ale nekřičím na ni.
U mě můžeš být sama sebou.
Proč píšu
Vím, jaké to je – celý den se starat o druhé,
učit děti doma, podržet, naslouchat a večer se cítit neviditelná.
Píšu, abych ti to připomněla. A sobě taky.
Spokojený život není luxus. Je to volba.
Moje hodnoty
- Autenticita – žádné role. Pravda, i když někdy zabolí.
- Péče – o sebe, vztahy i domov. Ne z povinnosti, ale protože chci.
- Naslouchání – bez přerušování, bez soudů.
- Lehkost – i v těžkostech hledám nadhled a humor.
- Přijetí – je to, jak to je. Neutíkám, ale ani se v tom netopím.
- Pokora – nemusím mít všechno hotovo.
- Opravdové vztahy – bez pozlátek. S bezpečím říkat věci na rovinu.
Přisedni si ke mně 🍒
Přidej se k ostatním ženám, které si svou chvilku pod třešní už dopřávají.
Jednou za měsíc ti napíšu z lavičky
Nový příběh a k němu pár řádků jen pro tebe, ty na web nedávám. Na uvítanou ti napíšu hned, jak potvrdíš e-mail.
Přečti si, jak začínal poslední dopis
Ahoj,
léto jsem si dala po italsku. Zahrada, káva na terase, klábosení se sousedy, koncerty a procházky večerním městem.
S nadcházejícím podzimem zpomaluju ještě víc. A nejen to. Dostalo se mi do života nové slovo, které mi pomáhá nechat ze sebe spadnout spoustu věcí tak, jako začínají padat listy z naší třešně.
S láskou, Martina
Tvůj e-mail zůstane jen mezi námi. Odhlásit se můžeš jedním kliknutím.
Vybrala jsem pro tebe…
Bonbon, co spustil drama, které sledovala celá cukrárna
Všechno mělo být dokonalé. Káva, dortík, klidná neděle. Jenže pak zaznělo to osudové: „Já chci bonbon!“ A během pár minut se z idylky stala výchovná reality show. Publikum: celá cukrárna. Hlavní role: můj syn a důsledky jeho rozhodnutí.
Brambůrky z Apaluchy
Snědla jsem brambůrky. Ne obyčejné. Ty z Apaluchy. A rozjela se scéna jak z dramatu: slzy, ticho, zlomené srdce. Vypadalo to, že jsem přišla o důvěru dětí… kvůli brambůrkám. Ale pod tím křupáním se skrývalo víc.
Když „chci iPhone“ od dcery nestačí
Její telefon byl rozbitý. Dcera přesně věděla, co chce, a měla i překvapivě dospělý plán, jak obměkčit dva rodiče, kteří si na předražené věci s nakousnutým jablkem zrovna nepotrpí.