Pro koho píšu? Pro sebe. A možná i pro tebe
Začala jsem psát, protože jsem nevěděla, kde jsou ty ostatní ženy, co to mají podobně. Potřebovala jsem slyšet: „Tohle znám. Dá se to zvládnout.“ A tak to teď píšu tobě. Pro radost. Pro úlevu. I jen tak.
Sedíš? Tak poslouchej tohle…
Odkud to pramení
Přemýšlím, co zase uvařím k obědu.
Všimnu si plného koše na prádlo. A toho dalšího na žehlení.
Zrcadlo v koupelně postříkané od zubní pasty.
Manžel schází ze schodů a říká:
„No to snad není možné, poslouchej…“
Syn píše zprávu, kdy ho mám vyzvednout.
Dcera volá, že jí ujel autobus. Jestli ji můžu nabrat ve vedlejší vesnici.
Nádech. Výdech.
Úsměv na manžela: „Uvařím ti čaj.“
Na zprávu odpovídám jen „ok“.
A to kafe?
Zítra. Slibuju.
Probudila jsem se s pocitem, že musím psát
V noci mi chodí odpovědi na otázky, které přes den přehluší hluk.
Nedávno jsem se probudila a řekla manželovi:
„Mám zase začít psát. To, co jsme zažili, má být slyšet.“
Ne proto, že bych znala odpovědi.
Ale protože vím, jaké to je.
Ten tlak znám
Ten vnitřní tlak každodennosti.
Celý den se snažíš a večer máš pocit, že jsi nic „pořádného“ neudělala.
Tváříš se silně, ale uvnitř bys občas plakala.
Miluješ svoji rodinu a někdy se ztrácíš sama sobě.
Toužíš po klidu a zároveň se bojíš, že něco zmeškáš.
Dá se tím projít. Protože v každodennosti je někdy víc pravdy než ve všech návodech na štěstí.
Hledala jsem vás
Mockrát jsem si říkala:
„Přece nejsem jediná, kdo tohle prožívá.“
Že někde musí být další ženy, které jsou doma, učí děti, žijí s mužem, který pracuje z domova…
Ale nevěděla jsem, kde jste.
Hledala jsem slova, která by mě podržela.
Ale nikde nebyla napsaná.
Musela jsem si je najít v sobě.
Nečekej dokonalost
Nečekej návody.
Nečekej tipy, jak být vždy klidná a všechno zvládat s přehledem.
Jsem žena, která žije svůj život po svém.
Padám. Vstávám. Směju se. Pláču.
Hledám smysl v tom, co není na první pohled vidět – v péči, ve vztazích, v obyčejných dnech.
Sdílím to, co mi pomohlo.
I to, co jsem myslela, že pomůže a nefungovalo.
Otevřeně. Bez přikrášlení.
Přisedni si na lavičku pod třešní
Chtěla bych, aby moje psaní bylo jako lavička pod třešní.
Sedneš si, když už nevíš kudy dál. Nemusíš nic vysvětlovat.
Řekneš: „Už nemůžu.“
A já jen kývnu: „Já vím.“
Chvíli mlčíme.
Možná pláčeme. Možná se smějeme.
Pak vstaneš a jdeš domů jiná.
Ne protože se všechno vyřešilo,
ale protože jsi byla viděna, vyslyšena, přijata.
A pokud sis aspoň jednou řekla:
„Tohle přesně znám…“
přisedni si 🍒.
Nemusíš mluvit. Můžeš jen být. Číst.
Občas ti moje slova přijdou přesně včas,
abys mohla vydechnout, nadechnout…
a začít žít po svém.
Dovolit si to.
Jako ženy, které už si přisedly.
Jednou za měsíc ti napíšu z lavičky
Nový příběh a k němu pár řádků jen pro tebe, ty na web nedávám. Na uvítanou ti napíšu hned, jak potvrdíš e-mail.
Přečti si, jak začínal poslední dopis
Ahoj,
léto jsem si dala po italsku. Zahrada, káva na terase, klábosení se sousedy, koncerty a procházky večerním městem.
S nadcházejícím podzimem zpomaluju ještě víc. A nejen to. Dostalo se mi do života nové slovo, které mi pomáhá nechat ze sebe spadnout spoustu věcí tak, jako začínají padat listy z naší třešně.
S láskou, Martina
Tvůj e-mail zůstane jen mezi námi. Odhlásit se můžeš jedním kliknutím.
Vybrala jsem pro tebe…
Bonbon, co spustil drama, které sledovala celá cukrárna
Všechno mělo být dokonalé. Káva, dortík, klidná neděle. Jenže pak zaznělo to osudové: „Já chci bonbon!“ A během pár minut se z idylky stala výchovná reality show. Publikum: celá cukrárna. Hlavní role: můj syn a důsledky jeho rozhodnutí.
Brambůrky z Apaluchy
Snědla jsem brambůrky. Ne obyčejné. Ty z Apaluchy. A rozjela se scéna jak z dramatu: slzy, ticho, zlomené srdce. Vypadalo to, že jsem přišla o důvěru dětí… kvůli brambůrkám. Ale pod tím křupáním se skrývalo víc.
Když „chci iPhone“ od dcery nestačí
Její telefon byl rozbitý. Dcera přesně věděla, co chce, a měla i překvapivě dospělý plán, jak obměkčit dva rodiče, kteří si na předražené věci s nakousnutým jablkem zrovna nepotrpí.