Pro koho jsem začala psát? Pro sebe. A možná i pro tebe
Začala jsem psát, protože jsem nevěděla, kde jsou ty ostatní ženy, které to mají jako já. Protože jsem potřebovala slyšet: „Tohle znám. Dá se to zvládnout.“ Tak to teď píšu já tobě. Pro radost, úlevu. Nebo jen tak.

O čem to je – v bodech
Přemýšlím, co zase uvařím k obědu.
Všimnu si plného koše na prádlo. A toho dalšího, který už přetéká věcmi na žehlení.
Zrcadlo v koupelně postříkané od zubní pasty.
Manžel schází ze schodů a říká:
„No to snad není možné, poslouchej…“
Syn píše zprávu, kdy ho mám vyzvednout.
Dcera volá, že jí ujel autobus. Prý jestli ji můžu nabrat ve vedlejší vesnici.
Nádech. Výdech.
Úsměv na manžela: „Uvařím ti čaj.“
Na zprávu odpovídám jen „ok“.
A později slyším, že prý odpovídám toxicky, protože nedávám smajlíky.
Aha. Dobře.
Příště přidám palec, srdíčko a objetí. Fixuju.
A to kafe?
To si dám zítra. Fakt.
Slibuju.

Probudila jsem se s pocitem, že musím začít psát
Často mi v noci chodí odpovědi. Na otázky, co přes den přehluší hluk.
Nedávno jsem se probudila a řekla manželovi:
„Mám zase začít psát. To, co jsme zažili, má být slyšet.“
Ne proto, že bych znala odpovědi.
Ale protože vím, jaké to je.
Znám ten pocit
Znám ten vnitřní tlak každodennosti.
Kdy se celý den snažíš a večer máš pocit, že jsi vlastně nic pořádného neudělala.
Znám i to, jak se tváříš silně, ale uvnitř bys nejradši plakala.
Že miluješ svoji rodinu a přitom se někdy ztrácíš sama sobě.
Že toužíš po klidu a zároveň se bojíš, že něco zmeškáš.
Ale vím, že se tím dá projít.
A že právě v každodennosti je někdy víc pravdy než ve všech návodech na štěstí.
Doufám, že ucítíš úlevu
Mockrát jsem si říkala: „Přece nejsem jediná, kdo tohle prožívá.“
Že někde musí být další ženy, které jsou doma, učí děti, žijí s mužem, který pracuje z domova…
A přitom drží rodinu, vztahy, každodennost i samy sebe.
Ale nevěděla jsem, kde jste.
Hledala jsem slova, která by mě podržela. Ale nikde nebyla napsaná.
Musela jsem si je najít v sobě.
Proto píšu
Ne protože mám všechno vyřešené.
Ale protože vím, jaké to je hledat.
Protože vím, že někdy stačí málo: upřímné slovo, pochopení, sdílený příběh.
A najednou je o trochu lehčeji.
Sdílím to, co mi pomohlo.
I to, co jsem myslela, že pomůže a nefungovalo.
Otevřeně. Lidsky. Bez přikrášlení.
Chci, abys věděla…
…že nejsi divná.
…že nejsi sama.
…že i to náročné, co žiješ, má smysl.
Nechci ti říkat, co máš dělat.
Chci tě povzbudit, abys přestala hledat povolení.
A prostě začala žít po svém.
Tak, jak to cítíš ty.
I když to jiným nedává smysl.

Protože ten pocit znám
Píšu pro ženy.
Znám tu snahu zvládnout všechno s úsměvem.
Někdy to jde. Někdy ne.
Někdy křičím. Někdy brečím.
Někdy něco vyčtu a pak to vyčítám sama sobě.
Někdy se cítím se vyčerpaná. Trochu ztracená.
A vím, že v tom nejsem sama.
Ty taky ne.
Nečekej dokonalost
Nečekej návody.
Nečekej tipy, jak být vždycky klidná a všechno zvládat s přehledem.
Neznám odpovědi na všechno. Nejsem dokonalá.
Jsem žena, která žije svůj život po svém.
Padám. Vstávám. Směju se. Pláču.
Hledám smysl v tom, co není na první pohled vidět:
- v péči,
- vztazích,
- přítomnosti,
- v obyčejných dnech.

Přisedni si na lavičku pod třešní
Chtěla bych, aby moje psaní bylo jako lavička pod třešní.
Ta, na kterou si sedneš s kamarádkou, když už nevíš kudy dál.
Nemusíš nic vysvětlovat. Jen řekneš:
„Už nemůžu.“
A ona jen kývne:
„Já vím.“
Chvíli mlčíte.
Možná pláčete. Možná se smějete.
Pak vstaneš a jdeš domů jiná.
Ne protože se všechno vyřešilo.
Ale protože jsi byla viděna, vyslyšena, přijata.
A pokud sis aspoň jednou řekla: „Tohle přesně znám…“
Nemusíš mluvit.
Můžeš jen být.
Číst.
Občas ti přijdou moje slova přesně včas,
abys mohla vydechnout, nadechnout…
a začít žít po svém.
Dovolit si to, jako já.