Pro koho jsem začala psát? Pro sebe. A možná i pro tebe

Odkud to pramení

Přemýšlím, co zase uvařím k obědu.
Všimnu si plného koše na prádlo. A toho dalšího na žehlení.
Zrcadlo v koupelně postříkané od zubní pasty.

Manžel schází ze schodů a říká:
„No to snad není možné, poslouchej…“

Syn píše zprávu, kdy ho mám vyzvednout.
Dcera volá, že jí ujel autobus. Jestli ji můžu nabrat ve vedlejší vesnici.

Nádech. Výdech.

Úsměv na manžela: „Uvařím ti čaj.“
Na zprávu odpovídám jen „ok“.

A to kafe?
Zítra. Slibuju.

Probudila jsem se s pocitem, že musím psát

V noci mi chodí odpovědi na otázky, které přes den přehluší hluk.
Nedávno jsem se probudila a řekla manželovi:

„Mám zase začít psát. To, co jsme zažili, má být slyšet.“

Ne proto, že bych znala odpovědi.
Ale protože vím, jaké to je.

Znám ten pocit

Ten vnitřní tlak každodennosti.
Celý den se snažíš a večer máš pocit, že jsi nic „pořádného“ neudělala.

Tváříš se silně, ale uvnitř bys občas plakala.
Miluješ svoji rodinu a někdy se ztrácíš sama sobě.
Toužíš po klidu a zároveň se bojíš, že něco zmeškáš.

Dá se tím projít. Protože v každodennosti je někdy víc pravdy než ve všech návodech na štěstí.

Doufám, že ucítíš úlevu

Mockrát jsem si říkala:

„Přece nejsem jediná, kdo tohle prožívá.“

Že někde musí být další ženy, které jsou doma, učí děti, žijí s mužem, který pracuje z domova…

Ale nevěděla jsem, kde jste.
Hledala jsem slova, která by mě podržela.
Ale nikde nebyla napsaná.

Musela jsem si je najít v sobě.

Nečekej dokonalost

Nečekej návody.
Nečekej tipy, jak být vždy klidná a všechno zvládat s přehledem.

Neznám odpovědi na všechno. Nejsem dokonalá.

Jsem žena, která žije svůj život po svém.
Padám. Vstávám. Směju se. Pláču.

Hledám smysl v tom, co není na první pohled vidět:

• v péči,
• vztazích,
• přítomném okamžiku,
• v obyčejných dnech.

Sdílím to, co mi pomohlo.
I to, co jsem myslela, že pomůže a nefungovalo.

Otevřeně. Bez přikrášlení.

Přisedni si na lavičku pod třešní

Chtěla bych, aby moje psaní bylo jako lavička pod třešní.
Sedneš si, když už nevíš kudy dál. Nemusíš nic vysvětlovat.

Řekneš: „Už nemůžu.“
A já jen kývnu: „Já vím.“

Chvíli mlčíme.
Možná pláčeme. Možná se smějeme.

Pak vstaneš a jdeš domů jiná.
Ne protože se všechno vyřešilo,
ale protože jsi byla viděna, vyslyšena, přijatá.

A pokud sis aspoň jednou řekla:
„Tohle přesně znám…“
přisedni si 🍒.

Nemusíš mluvit. Můžeš jen být. Číst.
Občas ti moje slova přijdou přesně včas,
abys mohla vydechnout, nadechnout…

a začít žít po svém.

Dovolit si to.
Jako 200+ žen, které si tu chvilku pod třešní už dopřávají.