Tohle není moje
Naivně jsem se pustila do péče o manželovu babičku s vírou, že láska a odhodlání stačí. Místo radosti jsem však sklouzla do psychického boje s manipulacemi a vyčerpáním. Až když jsem řekla „dost“ a požádala o pomoc, pochopila jsem křehkost svých hranic.
O čem to je – v bodech
Odemykám.
A přes nos mě praští zápach moči.
Zase se snažila máchat počurané prádlo v ruce.
Dveře do ložnice jsou zavřené. Asi spí. Ufff.
Popadám tašky a jdu do kuchyně.
„Ahoj.“
Škubnu sebou.
Sedí na své pozorovatelně jak černá královna
a dívá se na mě tím svým upřeným pohledem.
Odpovídám: „Ahoj.“
Otevírám lednici, která je zase skoro prázdná.
Vyskládávám nákup.
„Proč to sem nosíš? Co to je?“
„Jídlo pro tebe.“
„A na co?“
„Na hovno!“ slyším sama sebe, jak odpovídám nahlas.
Tak. Zase jsem to nezvládla.
Je to ještě moc čerstvé.
Prostě sem ten nákup bude vozit manžel.
„A kdo to bude jíst?“
V hlavě mi zní: „Jedna panovačná, sobecká, manipulativní ženská.“
Mlčím.
Projdu byt, seberu prádlo, tašky. A odcházím.
Tak to se nepovedlo.
Před pěti lety to na mě spadlo
Doslova.
Péče o manželovu babičku.
Její muž i děti zemřeli.
Zůstali jen dva vnuci, můj muž a jeho brácha.
Ten ale bydlí 400 km daleko.
V hlavě mi zněla věta,
kterou jsem kdysi slyšela od jedné ženy:
„Až budou děti větší, přijde čas na vás?
Možná ne. Pak totiž vaši péči budou chtít jejich děti, vaše vnoučata a do toho ještě vaši stárnoucí rodiče.
Čas na sebe je teď.“
No a já?
Ještě jsem ani nezačala mít čas na sebe.
A už jsem dostala na starost seniorku.
Z obláčku do peklíčka
Šla jsem do toho s elánem.
S láskou.
A hlavně s pořádnou dávkou naivity.
Zahrádka. Nákupy. Léky. Doktoři.
Platby. Úklid. Kafe. Procházky. Obědy.
Bylo mi jasné, že jednou sama doma žít nezvládne.
Do pečovatelského domu nechtěla.
Tak jsme při rekonstrukci domu počítali s místností pro ni.
Věděla jsem, že to bude náročné.
Že ráda velí, manipuluje, lže.
Ale věřila jsem, že se sladíme.
Že se prostě postarám. Tečka.
A pak to přišlo.
Jedna vana. Jeden pád. Jeden zlom
Spadla.
Do vany.
Nic si nezlomila.
Ale psychicky spadla úplně.
Vzali jsme ji k sobě domů.
A já spadla z obláčku rovnou do pekla.
Domácí péče jí svědčila.
Za chvíli běhala po dvoře a přeskládávala palety.
Já zatím padala každý den. Pomalu. Tiše.
Ztráta domova. Ztráta sebe
Začala ovládat celý prostor.
Brala si věci, zkoumala, přesouvala, ochutnávala, plivala zpátky.
Stříhala kytky. Přikládala do kamen. Sundávala si pleny.
Schovávala je. Všude možně.
Ve dne. V noci.
Pořád tam, kde jsem já.
Přeorganizovávala jsem. Přizpůsobovala se.
Přesvědčovala sama sebe a hledala cesty.
Přece ji neodvezu zpátky.
Co když spadne. Co když se něco stane.
V noci se budím s křikem.
Zdálo se mi, že mi sedí na posteli.
A pak to přišlo
Další exkrementová etuda.
Celá zmazaná. Hovno v ruce.
Vychází z ložnice. Přímo ke mně.
Chytnu ji. Vleču na záchod.
Řvu: „To si děláš srandu?! Co to má znamenat? Kam s tím hovnem jdeš?!“
„S jakým hovnem?“
„S tím, co máš v ruce!“
„Žádné nemám.“
„Ale máš!“
„No tak mám. Ale to je tvoje hovno.“
A v tom to přišlo.
Moje? Ne. To není moje.
Tohle fakt není moje.
Nevím, proč jsem to dřív přijala.
Ale dovolím si v tom dál nepokračovat.
Řekla jsem dost
Nachystala jsem její byt.
A odvezla ji zpátky.
Nebylo to jednoduché.
Ale bylo to nutné.
Říct si o pomoc.
Přiznat si, že to nezvládnu. A že už ani nechci.
Do domova jít nechce.
Spolu žít nemůžeme.
Ale existují terénní služby.
A díky nim to zatím zvládá sama.
Říká, že samota je strašná.
Ale nedokáže opustit roli vládkyně a začít spolupracovat.
A tak si je ve svém bytě.
Všechno má na svém místě.
A žije si po svém.
A já? Naštěstí už taky.
