11 let domácího vzdělávání: co fungovalo a co bych dnes udělala jinak

Když náš syn Pepíno nastoupil do první třídy, vydržel tam sotva dva týdny. Místo aby lítal venku, zhasínal ve školní lavici. A já? Snažila jsem se přizpůsobit pravidlům, která mi nedávala smysl.

Jednoho večera plakal, že do školy nechce. S manželem jsme si řekli: dost. Přihlásili jsme ho k domácímu vzdělávání a otevřeli dveře cestě, o které jsme věděli jen to, že je naše.

Nebyla to revolta. Nebyl to útěk. Byla to volba. Dlouhá, náročná i krásná. Dovedla nás až sem – k dětem na střední, vděčnosti i pocitu, že jsme šli po svém.

0:00

/0:13

1×

1) První signály, že škola není pro nás

Hodně věcí přišlo rychle a jasně. V úvodní řeči ředitel prvňákům řekl, že

„…začínají povinnosti a končí hraní“.

Běžel mi mráz po zádech.

Doma si Pepíno nadšeně sám vyplnil příklady z matematiky. Ve škole za to dostal napomenutí. V jídelně mu nestačily porce, ale připlatit si za větší nešlo. A pravidla vyzvedávání po škole? Vyzvednout v přesném čase a zvonit na správný zvonek. V jiný čas to nešlo.

Pro někoho drobnosti. Pro nás signály, že systém, do kterého jsme syna posadili, není pro něj ani pro nás. I když seděl v lavici se svým nejlepším kamarádem, cítila jsem, že ho to bude lámat.

Manžel tehdy sledoval skupinu rodičů kolem lesní školky. Dozvěděl se, že Pepíno druhý den do školy vůbec nemusí. Koupili jsme lentilky, rozloučil se s kamarády a bylo to. Učitelce jsem vše vysvětlila a začala nová kapitola.

2) Papírování, autority a moje „ne“

Manžel zavolal na základní školu v Březové. Pan ředitel byl vstřícný: Pepína přijmou jako domškoláka, je potřeba vyjádření z poradny. Dodal, že jejich doporučení není závazné – rozhoduje on jako ředitel školy.

V poradně to bylo nekonečné. Na konci mi psycholožka řekla větu, která mi zůstala v hlavě:

„Když ho po prvním fňuknutí vezmete ze školy, stane se z něj člověk, který nedotahuje věci do konce a při prvním diskomfortu to vzdá.“

Podívala jsem se na ni a řekla: „Ne. Stane se z něj člověk, který ví, že má vždy možnost volby.“

Dnes, když Pepíno píše svůj blog naloz.si vím, že se nestalo to, čeho se tehdy obávala. Naučil se jít za tím, co mu dává smysl a svou cestu si tvoří sám.

Okolí reagovalo všelijak. Moje mamka učila na prvním stupni na škole, odkud jsme syna vzali. Prý jsem se zbláznila. Ptala se, jestli si opravdu myslím, že ho můžu učit, když nejsem vystudovaná učitelka. Já jsem se s nikým nesrovnávala. Jen jsem věděla, že klasická škola není naše cesta.

Od jiných jsme slyšeli, že děláme experiment na vlastních dětech. Bylo to těžké a občas osamělé. Oporu jsme nacházeli hlavně jeden v druhém a pár rodičích, kteří do domácího vzdělávání skočili stejně naslepo jako my.

3) Jak vypadal náš den

Nakoupila jsem učebnice. Matiku podle Hejného. Rozplánovala jsem si ho a každý den jsme něco udělali. Zbytek dne jsme byli venku. S jedním dítětem to jde rychle a spoustu věcí procvičíš mimo sešit. Písmena na značkách aut. Slova v písku. Nápisy na cedulích. Ze začátku to byla hra.

Manžel pracoval z domu, já na volné noze jako fyzioterapeutka se svým projektem Fyziomami. Naše dcera byla doma s námi. Ráno čaj. Chvilka v učebnicích. Pak ven.

Na cestách šly sešity stranou. Děti psaly deníky, kreslily mapy. Já hledala způsoby, jak vše napasovat na osnovy. A hlavně – učily i ony mě. Jednou jsem Pepínovi vášnivě něco vysvětlovala a on se díval z okna. „Na co myslíš?“ zeptala jsem se. Odpověděl:

„Na to, že je venku krásný den.“

Zaklapla jsem učebnici a šli jsme ven.

Plán je fajn, ale důležitější je umět se přizpůsobit. Nenechat si život protéct mezi prsty kvůli úkolům.

4) Co nám to dalo a co vzalo

Domácí vzdělávání nám dalo svobodu a zároveň nás učilo odpovědnosti. Když byl někdo unavený, zůstal v posteli. Bez omluvenky. Učili jsme se vnímat sebe, svoje potřeby i rytmus rodiny.

Dalo nám to čas na cestování obytným autem. Učení se prolínalo se životem. Vznikaly deníky, mapy, zážitky.

Ale byly i chvíle napětí. Před přezkoušením jsme trávili víc času u učebnic. Já tlačila, děti odporovaly, já křičela. Těžké, ale pravdivé. Dnes vím, že i tyto okamžiky měly své místo. Učily trpělivosti, zklidnění, pouštění představ.

S přibývajícími roky a předměty jsem ubírala práci. Když přišel covid a zavřely se kroužky, ucítila jsem, že když jsem naplno doma, je u nás větší klid. V září 2020 jsem ukončila živnost fyzioterapeutky a zůstala doma. Nebyl to skok, ale přirozený krok.

5) Komunita, kroužky a škola na zkoušku

Zkoušeli jsme i komunitní školy. Bylo to fajn období, ale postupně směřovaly k pravidelné docházce, a to nám nesedělo. Po Pepínově čtvrté třídě už nikam nejezdily.

Kontakt s vrstevníky nechyběl. ZUŠ, Dům dětí a mládeže, Skaut, dramatický kroužek, výtvarka, sporty, tábory. Často byl u nás plný dům. V Pepínově devítce si oba zkusili jeden den v týdnu ve své kmenové škole. Po pár týdnech sami řekli, že je to spíš ztráta času. Doma se naučí víc a rychleji.

6) Kmenové školy, portfolio a inspekce

Začínali jsme s Březovou. Postupně se ukázalo, že by to pro nás znamenalo zkoušet každý předmět zvlášť a do hloubky. Doma bychom provozovali klasickou školu, jen v jiném prostředí.

Pak přišla Montessori škola v Brně. Otevřená a svobodná, ale pro nás až moc volná. Chyběl nám pevnější rámec.

Až ZŠ Střílky všechno spojily. Naše děti byly prvními domškoláky, které škola přijala. A hned to sedlo. Každého půl roku psaly děti testy z matematiky, češtiny a angličtiny, ostatní předměty dokládaly portfoliem. Portfolio se stalo kronikou jejich života.

Když přišla velká inspekce a chtěla vidět rodinu domškoláků, poprosila paní ředitelka nás. Inspektorky viděly, jak se děti učí, co umí, jak mluví. Byla jsem nervózní za všechny domškoláky v republice. Všechno dobře dopadlo a inspektorky odcházely spokojené.

Taky se ukázalo, že můj nekompromisní důraz na matiku a češtinu kvůli přijímačkám nebyl potřeba. Pepíno si v osmé třídě zvolil uměleckou školu a dělal talentovky. Místo testů cvičil kreslení zátiší, čtení technických výkresů a výrobu dřevěné vařečky. Makča se později také zaměřila na přípravu k talentovkám.

Lekce pro mě: pustit představy „jak by to mělo být“ a důvěřovat tomu, co je správně pro nás. Připravit se na testy, napsat je, odevzdat portfolio a pak se zase věnovat životu.

7) Když přišla střední

Byla jsem zvědavá, co nás čeká. Věděla jsem, že jedna kapitola skončila. Dali jsme, co jsme mohli. Teď je čas, aby si zkoušeli život nanečisto.

Pepíno se dostal na UMPRUM v Hradci Králové. Praxe ho baví, práce se dřevem mu dává smysl. Teorie je náročná. Po týdnu ve škole přijíždí v pátek domů vyšťavený, jak vyždímaný hadr. Ví, proč to dělá – chce papír pro instruktorské a průvodcovské kurzy a pak zase být v přírodě a nakládat si život a zážitky. Když čtu jeho blog naloz.si vím, že všechno mělo smysl. Neztratil se – zůstal sám sebou.

Makča si vybrala obor na Creative Hill College ve Zlíně. Od malička tvořila a malovala. Vím, že si také vyšlapává svou cestu.

A já? Jsem v učitelském důchodu. Cítím vděčnost, klid, lehkost i únavu. Kdybych měla něco udělat jinak, netlačila bych tolik na přezkoušení. Byly v tom moje vlastní vzorce. Děti by to zvládly i s menší intenzitou.

8) Pro koho to je a pro koho ne

Domácí vzdělávání dává smysl, když ti nevyhovuje školní rytmus. Když potřebujete vlastní tempo, vlastní sezóny. Když chcete být víc spolu.

Nedává smysl, když do rodiny přináší víc stresu než klidu. Pak je fér říct si, že to byl velký kus chleba a změnit směr. Z těch, co s námi začínali, jsme jako domškoláci došli nakonec sami. Ostatní přešli do škol.

Zodpovědnost je stejně velká jako svoboda. Připravit se dopředu podle mě nejde. Vše přijde samo, kdy má. A navíc, můžeš kdykoli změnit směr. To, že máš možnost volby, je na tom to nejcennější.

Nejčastější otázky a odpovědi

Na cestu

Nemusíš mít plán na devět let dopředu. Stačí první krok. Nemusíš být dokonalá. Stačí být se svým dítětem. Z toho roste vztah. A zdravé vztahy jsou základem všeho.

Nelpi na představách. Všímej si toho, co je právě teď. Reaguj na potřeby dětí i na své síly. V první řadě jsi máma. Učitelkou jsi chvíli denně. Mámou navždy.

Když nebudeš vědět kudy dál, zastav se a připomeň si SVÉ PROČ. Pak se zase pomalu rozejdi. Malé kroky tě dovedou dál, než čekáš.

Závěrem

Děti byly doma proto, že jsme chtěli trávit čas po svém. Pepíno je plný energie a nápadů. Sedět v šesti letech v lavici bylo sci-fi. U Makči ani jiná možnost nepadla. Někdy smích, někdy slzy, někdy tápání. Když se dnes ohlížím, cítím vděčnost.

Že jsme si dovolili hledat vlastní cestu, i když nebyla vyšlapaná. Že jsme mohli žít v rytmu, který patřil nám. Že děti odcházejí se svým vnitřním kompasem a chutí tvořit.

A já? Jsem šťastná, že jsme došli až sem. Do cíle jedné etapy. A těším se, co přinese ta další.

PS: Zajímá tě, jak to celé vnímala dcera Makča? Přisedni si a přečti si její slohovku z devítky.

PSS: Máš jakoukoliv otázku, na kterou jsem ti neodpověděla? Napiš ji do komentáře.