Šla jsem k sobě přes šatník. Vyplatilo se
Oslava za dveřmi. Já před skříní. Obě víme, že to nebude snadné. Nakupování je disciplína, ve které pravidelně prohrávám. Tentokrát jsem si ale vzala posilu. A jak to dopadlo? Smála jsem se od ucha k uchu.
Sedíš? Tak poslouchej tohle…
„V čem půjdeš na tu oslavu?“ ptá se mě manžel.
„V těch šatech, cos mi koupil k desátému výročí svatby v Budapešti,“ odpovídám.
Uvnitř ale cítím, že se mi do nich nechce.
„To bylo snad před deseti lety. Chtělo by to něco nového, něco si kup, ať na tobě můžu oči nechat,“
slyším manžela.
Říká to, jako bych to měla naklikat jako nákup na Rohlíku.
Jenže já nesnáším nakupování oblečení. Vím přesně, jak to dopadne.
Půjdu do obchodu. Strávím tam několik hodin. Odejdu s prázdnou. Nebo s plastovým kusem hadru. Nebo s bavlněným, udržitelným kouskem, který nenadchne ani neurazí.
Pryč je sporťačka
Dřív jsem lítala ve sportovním.
V práci to byl bílý mundúr. Na workshopu legíny.
Trávili jsme čas cestováním obytkou, takže parametr pro oblečení byl prostý: kolik obsahuje merino vlny, aby po výletě nesmrdělo potem.
Za mnou vlály dvě děti a kolem lítal Jack Russell teriér.
Teď je všechno jinak.
Děti odrostly. Max je na pravdě Boží. Obytku jsme prodali.
Konečně přišel čas na sebe.
Mám chuť cítit se víc žensky. Ale nevím, kde začít.
Impuls
Manžel mě z přemítání vytrhne.
„Poslal jsem ti kontakt na stylistku, je z Hradiště. Domluv si s ní nákup.“
„Co? Aha, díky, mrknu na to.“
Otevřu odkaz. Mrknu na web. Sympaťačka.
Napíšu e-mail. Domluvíme termín.
Zatím je to jednodušší než ten nákup na Rohlíku.
Butik s italskou módou
Sejdeme se na náměstí v Uherském Hradišti.
Kristýnka se zeptá, jakou mám představu. A řekne, že má tip na butik s italskou módou.
Itálie. Tu miluju.
A přesně tohle jsem chtěla.
Obchod, kam pak budu moct chodit sama. Značka, která mi sedne. Prodavačka, která ví, co mám doma za kousky a s čím budu nové kombinovat.
Dokonalé.
Kabinka a Pretty Woman
„Takže, čím začneme?“ ptá se Kristýnka.
Já zatím brouzdám očima po obchodě a zaháním tíseň, kterou ve mně vyvolávají věšáky plné oblečení.
A v hlavě mi blikne scéna z filmu Pretty Woman. Prostě půjdeš do kabinky, Kristýnka ti bude nosit oblečení a ty odejdeš s úsměvem od ucha k uchu. Jako Julia Roberts.
A ono jo.
Ani jsem se nesvlékla a už mám v kabince několik ramínek.
Přinesla přesně moje barvy. Příjemné materiály. Ale jednotlivé kousky? Sama bych je z věšáku nikdy nevzala. A nikdy bych je takhle nenakombinovala.
Kalhoty mi samy o sobě připadaly beztvaré. Součástí nátělníku byl zlatý řetízek – to by na mě bylo moc výrazné.
Ale barvy a materiál? Skvělé.
Obleču se. A musím se smát.
Tohle jsem já?
Prohlížím se ze všech stran. Směju se od ucha k uchu. Všechno mi padne jako druhá kůže.
Zaplaví mě endorfiny.
„Tak na oslavu outfit máme. Ale není tady ještě nějaká sukně? A šaty? A kalhoty?“
Kristýnka respektuje, že chci pár kousků tak, abych je mohla různě obměňovat. Každý outfit mi vyfotí, abych pak doma věděla, jak je kombinovat.
Šatník z pár kousků v mých barvách
Dřív jsem si do společnosti vzala černé šaty.
Protože „tím se prý nic nezkazí. Černá prý sluší všem.“
Jenže já se v nich necítila.
V létě jsem se zase nutila do barev. Hlava říkala: Je léto, všechno je barevné, tak i ty musíš zářit barvami.
Jenže já si připadala jako papoušek.
Kristýnka mi potvrdila to, co jsem v sobě cítila celé roky:
Černá vůbec není moje barva.
Proto jsem se necítila.
A zjistila jsem, že můžu být v odstínech hnědé celý rok. Že mi sluší. Že jsem to já.
Když jdu v létě v béžové sukni a čokoládovém nátělníku, zářím zevnitř. Už vím, že nepotřebuju rozzářit barvami zvenku.
Módní přehlídka
Doma blbneme. Dcera tleská. Syn hvízdá. A manžel? Nemusí říkat nic. Stačí, jak se na mě dívá.
Na oslavě? Hned po příchodu dostanu kompliment od módní policie z řad teenagerů. To bych nečekala ani v tom nejodvážnějším snu.
Vnitřní hlas
Uvědomím si, že můj vnitřní hlas mě vždycky vedl správným směrem.
Jenže já jsem mu nedůvěřovala.
Pochybovala jsem.
To jako budeš mít jednobarevný šatník? A budeš chodit celý rok v tom samém? Podívej se na ostatní.
Ale proč by to mělo být u oblečení jinak? Miluju jednoduchost. Minimalismus. Tóny hnědé. Potřebuju cítit volnost. Dýchat.
Potřebovala jsem poradit. Ale nevěřila jsem, že mě někdo uvidí takovou, jaká jsem, a nebude mi vnucovat to, co není moje.
Ale pak přišla Kristýnka. Snad první žena v mém životě, která se na mě podívala bez předsudků. Naslouchala. Nic nevnucovala. Pochopila mě a povzbudila.
Dala mi další dílek do stavebnice s názvem:
„Martina si dovoluje být sama sebou.“
Co mi to dalo
Svůj vnitřní hlas slyším zase o něco hlasitěji. Víc mu důvěřuju.
Když teď stojím před skříní, mám jasno. Cítím klid. V hlavě mám jedinou otázku:
Na co mám dnes chuť?
Je to jako v kuchyni. Když máš pár kvalitních ingrediencí, víš, co se k sobě hodí, a uvaříš podle toho, na co máš chuť. Vždycky se dobře najíš.
Dřív jsem se při oblékání cítila, jako když vaří Pejsek a kočička. Kristýnka ve mně probudila Magdalenu Dobromilu Rettigovou.
Ptala ses
Čeho ses nejvíc bála?
Že mi Kristýnka bude nosit věci, co táhnou na Instagramu.
Jenže já jsem nechtěla módní trendy. Chtěla jsem najít sebe. Mít pár kousků, dvě kabelky, pár bot a ráno se obléct za pět minut. Jednoduchost. Elegance. Ženskost.Ona to pochopila hned. A všechny obavy byly fuč.
Co se změnilo v tom, jak se na sebe díváš?
Dívám se asi stejně. Změnila se moje jistota uvnitř.
Dřív mi stačilo, když mi manžel řekl, že se mu líbím. Ale kritický pohled ve společnosti? Ten mě zasáhl. Protože jsem si sama nebyla úplně jistá.
Teď mi někdo řekne, že jsem v létě oblečená ve stejných barvách jako v zimě. A já jsem v klidu. Vím, že tak to prostě mám. Respektuju, že ona to vidí jinak, ale není to už moje téma.
Jak se změnil tvůj vztah k nakupování?
Víceméně platí pořád, že to není moje hobby.
Ale teď když cítím, že potřebuju něco nového, jdu do toho obchodu v Hradišti. Nebo do jednoho dalšího, kde jsem pak dokoupila boty a kabelku – taky italská móda. Netápu. Nebloudím. Netrávím naštvaná hodiny v nákupáku.
Vím, co hledám. Vím, proč to beru. A většinou odejdu spokojená.
Ale víceméně mám teď všechno. A to je přesně ten pocit, po kterém jsem toužila.
Je to placená propagace?
Ne. Služby stylistky i oblečení jsem si zaplatila v plné výši.
Žádná spolupráce, žádný barter. To, že o tom píšu a dávám odkazy, je moje vlastní rozhodnutí. Chci inspirovat – když mi něco pomohlo.
A co ty? Kdy sis naposledy dovolila ve svém šatníku něco uvařit a opravdu si pochutnala?
Možná máš taky skříň plnou věcí, ve kterých to nejsi ty. Možná to taky cítíš už roky, ale nevíš, kde začít.
A jestli si chceš občas jen sednout, vydechnout a pobýt mezi svými,
přisedni si na lavičku pod třešní 🍒
Jednou za měsíc ti napíšu z lavičky
Nový příběh a k němu pár řádků jen pro tebe, ty na web nedávám. Na uvítanou ti napíšu hned, jak potvrdíš e-mail.
Přečti si, jak začínal poslední dopis
Ahoj,
léto jsem si dala po italsku. Zahrada, káva na terase, klábosení se sousedy, koncerty a procházky večerním městem.
S nadcházejícím podzimem zpomaluju ještě víc. A nejen to. Dostalo se mi do života nové slovo, které mi pomáhá nechat ze sebe spadnout spoustu věcí tak, jako začínají padat listy z naší třešně.
S láskou, Martina
Tvůj e-mail zůstane jen mezi námi. Odhlásit se můžeš jedním kliknutím.
Nespěcháš? Tak si dej tohle…
Jen pro nás pod třešní 🍒
Tohle není moje
Vzala jsem si na starost manželovu babičku. S láskou, elánem a pořádnou dávkou naivity. A pak přišel pád. Ne její. Můj. Řekla jsem dost a vrátila to, co nikdy nebylo moje.
Futtitinni. Sicilská odpověď na naše věčné problémy
Seděla jsem v baru a dívala se na ženy, které měly něco, co mi začalo chybět. Smích bez důvodu. Lehkost bez vysvětlování. Můj muž to pojmenoval tak nevybíravě, že jsem se musela smát. Jenže opravdová odpověď nepřišla od něj. Přivezla ji šestnáctiletá Asia ze Sicílie.
Přišla jsem ke gynekologovi zdravá. Ve 45? Divné
Přišla i odešla jsem zdravá. Ale mezi tím se mi gynekolog pokusil zasadit do hlavy pochybnost, kterou tam nechci. A já si uvědomila, jak tenká je hranice mezi prevencí a strachem, který ti někdo nevědomky vytvoří za pět minut. Pokud mu to dovolíš.