Dušička v péří
Narozeninový oběd pro 16 lidí. Tři oslavenci. Jedna myčka s chybou E92. A mezi tím vším já. S kolenem v troubě, make-upem od dcery a dušičkou v péří. Příběh o rodinném chaosu, který se překlápí do něhy. O momentu, kdy se zastavíš uprostřed vřavy a uvědomíš si: „Jo, za tohle to stojí.“

O čem to je – v bodech
Stůl připraven. Vítám hosty. Jde se na to
Pokládám poslední talíř na stůl a vtom se otevřou dveře.
„Zdar, jsem tady o chvilku dřív.“
No jasně. Tata. Řekne se ve dvanáct a v 11:30 už je u nás.
Cink – zpráva od tchána:
„Marti, dorazíme 12:30, jo.“
OK.
Zatím všechno podle plánu.
Tata mrkne do trouby.
„Hm, kolena… ty si to umíš zjednodušit.“
„Tak určitě,“ zní mi v hlavě.
Narozeninová oslava muže, syna i dcery. Šestnáct lidí na oběd.
Takto si to zjednodušit umím jenom já.
1 porce kolene. 16 emocí u stolu
Dům se zaplní. Ještě dramatické entrée mojí mamky a můžeme začít.
„Kde je babička? Nebude jíst s námi?“
Trucuje. Nejspíš jsem neroztáhla červený koberec, aby byl její příchod hoden její velikosti.
A velký Pepíno? Celou noc zvracel. Možná úpal.
Včera tahal s panem Vlkem omítku. Bylo vedro.
Spala jsem tak dvě hodiny. Ale vypadám svěže.
Díky, ten make-up od dcery má něco do sebe.
Všichni sedí. Ticho. Jen cinkání příborů.
A já? Mám dušičku v péří.
Přesně tyto chvíle miluju.
Všichni u jednoho stolu
Za chvíli to ožívá. Smích, povídání.
Tohle mi dává smysl.
„Kafe? Dort?“
„Ne. Je krásně. Půjdeme s děckama na hřiště.“
Chlapi a děti mizí. Babička přichází.

Koláčky v kapsách a lekce asertivity
Tak jo, trochu to tady poklidím.
Vtom mamka:
„Bolí mě za krkem. Marti, teď bys mě mohla namasírovat, ne?“
Čas na můj nový experiment:
„Ne.“
Celá věta. Bez vysvětlování. Bez výčitek.
Otvírám myčku.
E92. Sakra, dneska ne. Ale vypadá to umytě. Zbytek v ruce.
Z dálky slyším:
„Ale Janička tetu vždycky namasíruje!“
Tak určitě.
Babička si cpe koláčky do kapes. Na horší časy.
Sleduju ji, jak odchází. V duchu uzavírám sázku, kde je pak najdu.
Protože ona na ně vždycky zapomene.
Zamčený záchod, hadr, sprcha
Cvak.
Babička se zamkla na záchodě.
Ne. Dneska ne. To mi, Pane Bože, neuděláš.
Odemykám zvenku. Vyděšený pohled babičky – jak jsem se tam dostala?!
A můj pohled – z toho, co tam vidím.
Nádech. Výdech.
Rukavice. Hadr. Sprcha. Koš. Pračka.
Za chvíli je babička i záchod čistá.
Exkrementová etuda uzavřena.
Kafe, klid a žádné vysvětlování
Jdu nachystat chlebíčky.
Babička kolem mě projde jako by nic:
„Udělej mi kafe.“
Jo. Dá se to říct i jinak.
Ale dneska to dám. Dýchám.
Věty jako „Nejsem tvoje děvečka“ a „Co třeba kouzelné slůvko?“
zůstanou jen v mojí hlavě.
Prostě zmáčknu čudlík na kávovaru. A je to.
Kávovar na to:
„Vyprázdněte oba zásobníky!“
Proč vždycky já?

Hudba, smích a slzy štěstí
Schody. Hluk. Smích. Vracejí se.
„Co jste dělali?“
Syn bere kytaru. Začíná zpívat.
Zase ten pocit. Dušička v péří.
Dívám se přes kamna do obýváku.
Slzy štěstí v očích.
Jo, za to to stojí.
Všichni pohromadě. U jednoho stolu.
Ticho. A já sedím na lavičce
Výslužka do krabiček.
„Ahoj! Díky! Bylo to super!“
Pusa. Objetí.
Jo… miluju vřelá objetí.
A je ticho.
Dušička v péří. Ale taky potřeba to vstřebat.
Jdu na chvíli ven. Na lavičku pod třešní.
Celý den mi běží hlavou.
Všechny ty momenty, kdy jsem si dovolila nezbláznit se a soustředit se na to podstatné.
Že jsme spolu. A že nám je dobře.
Ostatní jsou prkotiny.
Nádobí, objetí od srdce a sprcha
Usmívám se. Ale i pláču. Únavou.
Těším se do postele.
Vrátím se zpět.
Oooo, myčka jede.
Bylo to jen ucpané sítko.
Syn mě obejme:
„Mamučko, to byl tak krásný den. Nádherné narozeniny.
Miluju, když je rodina spolu.“
Já taky. Já taky.
Dcera je nadšená z dárků:
„Mami, to je super! Všichni se trefili.“
„To jsem moc ráda…“
Manžel mě chytí za ruku:
„Všichni vypadali spokojeně. Odjeli s napapanými bříšky.
A ty teď pojď. Dáš si sprchu. Umyju ti záda…“
Lišácky se usměje.
Evidentně se cítí dobře.
Tak fajn. Ale jen záda, jo?
Potřebuju pohladit.