Co už nevysvětluju
Když žiješ po svém, lidi se ptají. Někdy ze zájmu, jindy ze strachu. Naučila jsem se neodpovídat. Ne že bych nevěděla, co říct. Ale protože už nechci vysvětlovat.
Sedíš? Tak poslouchej tohle…
Jsou otázky, které bolí.
Jsou otázky, které zní jako zájem, ale ve skutečnosti jsou soud.
Jsou otázky, na které už neodpovídám.
Otázky pro ženu v domácnosti, které znám zpaměti
A nenudíš se už?
Když vidí ten patchworkový polštář, co jsem ušila.
A nehloupneš už?
Když neznám jméno ministra zdravotnictví.
A co celý den děláš?
Když teda nechodím do práce.
A mají děti kamarády?
Když teda asi sedí celé dny doma.
A nechybí ti lidi?
Když já sedím celé dny doma s dětma.
A nevadí ti, že si nemůžeš koupit, co chceš?
Když nevydělávám svoje peníze.
A víš, že jsi úplně mimo realitu?
Když teda nechodím do práce, děti nechodí do školy (teď už budou), zkrátka nevíš, co život obnáší.
Každý chlap není jako Pepa, víš?
Aby mu nevadilo makat, chodit do práce a jeho žena si doma žila pohodičku.
Nevadí ti, že vlastně nepřispíváš společnosti?
Když jsi to OBZP a neplatíš daně.
Nevadí ti, že to nemáš pod kontrolou?
Co když ti děti jednou vyčtou, že nechodily do školy?
Co když si manžel řekne, že už nebude dělat toho blba, co chodí do práce a najde si nějakou, co ví, jak vypadá opravdový život?
Víš, že já zvládám veškerou péči o rodinu a sebe a ještě k tomu chodím do práce?
Říká, když jí nadšeně dávám ochutnat marmeládu, kterou jsem zavařila po kosmetice.
Že jsi vlastně úplně závislá na svém manželovi…
Musíš ho poslouchat. Protože když se naštve, zablokuje ti přístup k účtu. A ty jsi úplně v…
Takže celá ta tvoje svoboda je jedna velká iluze.
Jsi přesně tam, odkud jsme se my ženy po staletí snažily dostat.
Říká při pohledu na potvrzení k platbě, kterou jsem jí poslala: „Přijato od Josef Nakládal.“
Proč už neodpovídám
Dlouho jsem se snažila vysvětlovat.
Obhajovat.
Uklidnit.
Pochopit.
Být přijímaná.
Dnes už ne.
Protože už vím, že tyto otázky nejsou otázky.
Jsou to soudy.
Obavy převlečené za starost.
Zrcadla, která nechci držet cizímu strachu.
Co si místo toho připomínám
Žiju svůj život.
Ne podle tabulek.
Ne podle očekávání.
A víš co?
Je mi v něm dobře.
Ne proto, že je snadný. Ale protože je můj.
A co ty?
Jaké otázky už nechceš poslouchat?
Na co si dovolíš už neodpovídat?
Jednou za měsíc ti napíšu z lavičky
Nový příběh a k němu pár řádků jen pro tebe, ty na web nedávám. Na uvítanou ti napíšu hned, jak potvrdíš e-mail.
Přečti si, jak začínal poslední dopis
Ahoj,
léto jsem si dala po italsku. Zahrada, káva na terase, klábosení se sousedy, koncerty a procházky večerním městem.
S nadcházejícím podzimem zpomaluju ještě víc. A nejen to. Dostalo se mi do života nové slovo, které mi pomáhá nechat ze sebe spadnout spoustu věcí tak, jako začínají padat listy z naší třešně.
S láskou, Martina
Tvůj e-mail zůstane jen mezi námi. Odhlásit se můžeš jedním kliknutím.
Nespěcháš? Tak si dej tohle…
Jen pro nás pod třešní 🍒
Tohle není moje
Vzala jsem si na starost manželovu babičku. S láskou, elánem a pořádnou dávkou naivity. A pak přišel pád. Ne její. Můj. Řekla jsem dost a vrátila to, co nikdy nebylo moje.
Přišla jsem ke gynekologovi zdravá. Ve 45? Divné
Přišla i odešla jsem zdravá. Ale mezi tím se mi gynekolog pokusil zasadit do hlavy pochybnost, kterou tam nechci. A já si uvědomila, jak tenká je hranice mezi prevencí a strachem, který ti někdo nevědomky vytvoří za pět minut. Pokud mu to dovolíš.
Ten večer, kdy jsem si myslela, že mizím
Vařila jsem. Uklízela. Foukala bolístky. A večer jsem seděla u stolu s pocitem, že mizím. Ne fyzicky. Jako člověk. Tohle mi pomohlo se vrátit.