Jsem Martina. A učím se žít po svém
Sedím pod třešní. S hrnkem kávy, radostí v očích a drobkama na zástěře. Někdy i se slzama. Protože přesně tak to mám. Nejsem ta, co má všechno pod kontrolou. Ale učím se být sama sebou. Pomalu. Laskavě. Po svém.
Prádlo. Úklid. Učení. Děti.
A zase dokola.
Možná to znáš.
Možná jsi taky někdy chtěla na chvíli jen… zmizet.
Ale víš co?
Mně to dává smysl.
Protože právě v tom obyčejném shonu
vzniká prostor pro smích.
Pro „Mami, víš, co se stalo?“
Pro objetí.
Pro život. Jaký je.
Tvořím domov
Ne z Pinterestu. Ale z přítomnosti.
Místo, kde jsme spolu.
Kde se smějeme. Pláčeme. Tvoříme.
Nebo jen tak jsme.
Kdo jsem?
Jsem Martina. A učím se žít po svém.
Kráčím cestami, které někdy bolí a někdy voní po kávě pod třešní.
Občas klopýtnu. Ale vždycky zase vstanu.
Směju se i pláču.
A přijímám život takový, jaký je. Ne dokonalý. Ale opravdový.
Od dokonalosti k opravdovosti
Dlouho jsem se snažila být ta správná.
Dobrá dcera. Spolehlivá kamarádka. Žena, co všechno zvládá.
Ale pak přišel život. A ukázal mi, že žádné „správně“ není.
Že když se staráš o druhé, není prostor být dokonalá.
Začala jsem žít po svém. Pomaleji. V přítomnosti.
S větší laskavostí k sobě.
Občas se mi to daří. Občas vůbec. Ale vím, že už nemusím všechno zvládat.
Co miluju (a co klidně oželím)
Miluju chvíle, kdy:
- se doma smějeme a nikam nespěcháme
- tvořím rukama – v hlíně, v kuchyni, u šicího stroje
- sedím pod třešní s kávou a ptáci si švitoří
- potkávám lidi, co mě inspirují jen tím, jací jsou
Nemusím:
- vysvětlovat dokola, proč to mám, jak mám
- když někdo nerespektuje hranice a větu „Ne.“
- manipulaci, nátlak, prosazování svého na úkor ostatních nebo přírody
Moje síla
Umím vytvořit prostor, kde si můžeš sundat masky.
Kde můžeš mluvit. Nebo mlčet. Kde tě nikdo nesoudí.
Naslouchám. Opravdu. Bez přerušování (snažím se o to).
A lidi mi často říkají věci, které jinde ne.
Vztahy vnímám srdcem. Faleš poznám. Ale nekřičím na ni, jen tiše zavřu dveře.
Jsem tu pro ty, kteří chtějí být pravdiví. Hlavně sami k sobě.
Proč píšu
Protože vím, jaké to je starat se celý den o druhé, naslouchat, podržet. A večer se cítit neviditelná.
Protože vím, že i když děláme „jen běžné věci“, má to hluboký smysl.
Píšu, abych ti to připomněla. A sobě taky.
Že spokojený život není luxus. Je to odvaha. Volba.
Zpomalit. Říct „ne“. Nebo „ano“.
Někdy stačí pár slov. A uleví se ti.
Moje hodnoty
Autenticita
Přestat hrát role.
Být taková, jaká jsem, i když se ne vždy a všem budu líbit.
Péče
O sebe, o vztahy, o domov, o to, co mi dává smysl.
Ne jako povinnost, ale jako způsob, jak tvořit svět.
Naslouchání
Opravdové.
Bez přerušování.
Bez hodnocení.
Lehkost
I když je toho hodně, dá se to zvládnout.
S humorem.
S nadhledem.
Přítomnost
Být tady a teď.
Vnímat, co se právě děje.
Neutíkat, ale ani se v tom neutopit.
Pokora
Nemusím mít všechno vyřešené.
Ale vím, že jsem na cestě. A to stačí.
Opravdové vztahy
Kde se můžeme smát i mlčet.
Říct věci na rovinu. A cítit se bezpečně.
Co ode mne čekat?
Žádné rady. Žádné návody.
Jen obyčejný život. Jak ho žiju. Jak ho cítím. Jak ho (ne)zvládám.
Možná se v něčem poznáš. Možná si řekneš: „Jo, tohle přesně znám.“
A možná ti mezi řádky dojde, že i ty můžeš žít po svém.
Přisedni si ke mně na lavičku
Občas ti pošlu pár slov z lavičky pod třešní.
Bez pozlátka. Bez filtru. Jen tak. Obyčejně. A od srdce.
Děkuju, že jsi tady.
