Brambůrky z Apaluchy
Snědla jsem brambůrky. Ne obyčejné. Ty z Apaluchy. A rozjela se scéna jak z dramatu: slzy, ticho, zlomené srdce. Vypadalo to, že jsem přišla o důvěru dětí… kvůli brambůrkám. Ale pod tím křupáním se skrývalo víc.
Sedíš? Tak poslouchej tohle…
Co to zase je?!
Běží mi hlavou, když kontroluju pětiminutovku z češtiny.
To zas byl myšlenkami u stavění bunkru… a vyplnil to jak sportku.
No jasně. „Líbyl.“ Klasika.
Myčka nevyskládaná.
Koše plné.
A co to tady mají za bordel?
Chytla mě z toho žravá a doma ani čokoláda na vaření.
Ale co to tady je… pytel brambůrek, výhra z Apaluchy.
To bych asi neměla jíst.
Ale všichni si tady dělají, co chtějí.
Furt něco slibují.
Plán učení? Samozřejmě nula bodů.
Všichni v trapu.
A já? Zase jediná, co respektuje pravidla a plní úkoly?
Tak určitě.
Večer
„Mami, nevíš, kde jsou ty brambůrky? Ty z Apaluchy?“
„Vím. V mém břiše.“
Ticho.
Dva páry vytřeštěných očí. Obrovských. Dětských.
A pak…
Slzy.
„Neeeee! To jsi neudělala, mami!“
Pláč. Jak kdyby nám umřel pes.
„Ježíš, tak já vám koupím druhé.“
„Ale ty nebudou z Apaluchyyyyy! Jaks mohla?! Jaks je mohla sníst?!“
Ježíš, to je scéna jak z blbého filmu.
„Prostě jsem je snědla,“ říkám nahlas.
„Vy jste si taky z mého pleťového oleje udělaly relaxační koupel!“
(A to jsem taky dost řvala, pravda.)
Ale tak… svět se nezboří, ne?
Jenže ony pořád brečí. A já slyším něco jako:
„To neudělala… máma ne…“
A v tu chvíli mi to došlo.
Nešlo o brambůrky
Šlo o to, že máma si nedovolí podvádět.
Máma drží slovo.
Máma je jistota.
Hmmm…
Říkám:
„Omlouvám se. Už si nevezmu, co je vaše bez vašeho dovolení. Můžete se na mě spolehnout.“
A slyším jen:
„Ano, můžeme se na tebe spolehnout. Vždyť jsi přece máma.“
A v hlavě mi zní:
Jo. Já jsem přece máma. Máma správňačka.
Aspoň do doby, než se ze mě stane máma trapačka,
která dokáže zničit celý jejich život.
Ale o tom zase jindy.
Co ty?
Dovolila sis někdy něco, co se nepatří?
Jednou za měsíc ti napíšu z lavičky
Nový příběh a k němu pár řádků jen pro tebe, ty na web nedávám. Na uvítanou ti napíšu hned, jak potvrdíš e-mail.
Přečti si, jak začínal poslední dopis
Ahoj,
léto jsem si dala po italsku. Zahrada, káva na terase, klábosení se sousedy, koncerty a procházky večerním městem.
S nadcházejícím podzimem zpomaluju ještě víc. A nejen to. Dostalo se mi do života nové slovo, které mi pomáhá nechat ze sebe spadnout spoustu věcí tak, jako začínají padat listy z naší třešně.
S láskou, Martina
Tvůj e-mail zůstane jen mezi námi. Odhlásit se můžeš jedním kliknutím.
Nespěcháš? Tak si dej tohle…
Jen pro nás pod třešní 🍒
Tohle není moje
Vzala jsem si na starost manželovu babičku. S láskou, elánem a pořádnou dávkou naivity. A pak přišel pád. Ne její. Můj. Řekla jsem dost a vrátila to, co nikdy nebylo moje.
Přišla jsem ke gynekologovi zdravá. Ve 45? Divné
Přišla i odešla jsem zdravá. Ale mezi tím se mi gynekolog pokusil zasadit do hlavy pochybnost, kterou tam nechci. A já si uvědomila, jak tenká je hranice mezi prevencí a strachem, který ti někdo nevědomky vytvoří za pět minut. Pokud mu to dovolíš.
Když „chci iPhone“ od dcery nestačí
Její telefon byl rozbitý. Dcera přesně věděla, co chce, a měla i překvapivě dospělý plán, jak obměkčit dva rodiče, kteří si na předražené věci s nakousnutým jablkem zrovna nepotrpí.