Když „chci iPhone“ od dcery nestačí

„NEFUNGUJE MI TELEFON!!!!!“

slyším na druhé straně rozčilený hlas své dcery.

„Volám ti od Sama, odpadla nám hodina a nenavazuje mi spoj v Bílovicích, můžeš mě prosím vyzvednout?“

Odpovím, že ano. Nefunguje jí telefon, no a co já s tím, říkám si pak v duchu. Tak ať si koupí nový.

Jen co dosedne do auta, spustí.

„Potřebuju nový telefon, ten můj už nefunguje, SIMkou to není, zkoušela jsem ji v tom starém tátově a tam mi funguje.“

„No a proč si teda nevezmeš ten starý po tátovi?“ a čekám, v čem je zádrhel.

„Protože má slabou baterku,“ a než stačím říct, že ta se snad dá koupit, pokračuje

„A já potřebuju iPhone.“

Mlčím.

„Dobře, chtěla bych iPhone,“ opraví se.

To už zní líp. Stále mlčím.

„Chtěla bych ho k narozeninám. Jako JEDINÝ dárek od všech. Nic jiného nechci,“ a ztichne.

Strategie místo žadonění

Vzdáleně odhaduju, kolik takový telefon stojí. Manžel je navíc zapřisáhlý anti-Applista, takže pokud chce, aby ji vůbec vyslechl, bude potřebovat víc než

„chci ho, všichni kamarádi ho mají.“

„Podívej,“ začnu po chvíli ticha, „jestli chceš iPhone, musíš to říct tátovi. V klidu. Ve správný čas. Ne dnes, v pondělí, kdy jezdí z kanclu s hlavou jak balón. S připravenými argumenty. Ale pokud na něj vyrukuješ takto, zapomeň, že tě bude poslouchat.“

Jen tiše kývne.

A já už teď vím, že si zadělávám na pár domácích prezentačních okének.

Prezentace, kterou nečekal ani manžel

Uklízím po večeři kuchyň, v kamnech praská oheň, manžel se vyhřívá. A vtom vidím Makču, jak přichází s tabletem v ruce.

„Můžu s tebou něco probrat, tati?“

Načasování? Dokonalé.

Tablet? To znamená prezentaci.

Tiše odložím utěrku a sednu si na kamna vedle manžela. Tohle si nechci nechat ujít.

Byla výborná. Spousta obrázků, technické parametry, argumenty. Manžel pozorně poslouchal a já jsem cítila, jak mě to dojímá.

Když skončila, manžel jen řekl:

„Oceňuju, jak jsi se připravila. Odpověď ti dám zítra.“

Nabídka, která se (ne)odmítá

Když jsme osaměli, manžel se ke mně otočil: „Ty o tom víš, že?“

„Vím.“

Povyprávím mu celý příběh. Že vydržela celý týden. A čekala na správný čas.

„A co si o tom myslíš?“ ptá se.

„Že jí můžeme přispět místo jiného dárku. Ať ostatní poprosí k narozeninám o peníze. A zbytek ať si doplatí sama.“

„Souhlas,“ odpoví.

Druhý den jí manžel odprezentoval naši nabídku. Se všemi argumenty, proč jsme se rozhodli, jak jsme se rozhodli.

Makča měla na krajíčku. Ale hrdě odpověděla: „Dobře, já si to rozmyslím a řeknu vám zítra.“

První střet s realitou

Vezu ji do školy a hned spustí:

„Mami, to není fér. Víš, kolik peněz budu muset doplatit? A do konce dubna? Mám plno věcí do školy, keramiku, klavír, chci se naučit šít na stroji, upéct tátovi a Pepínovi dort k narozeninám… Kde mám vzít čas na brigádu? Mám sice našetřené, ale to si chci nechat na něco jiného.“

Poslouchám. Vím, že jí ten telefon nekoupíme. A ona to ví taky.

Tak jí v klidu odpovím:

„Markétko, vím, že po tom iPhonu, který mají tví kamarádi, toužíš. Mít ho znamená taky jakýsi status. Ale za to se zkrátka platí. Je to tak se vším. Můžeš mít mikinu za pár stovek nebo značkovou za pár tisíc. Je jen na tobě, za co se rozhodneš vyměnit svou energii.“

Zbytek cesty jsme mlčely.

Večer za námi přišla a řekla:

„Tak já to beru. Ten levnější, s menší pamětí. A jsem ráda, že jste mi na to jen tak nekývli. Vím, jak to u nás v rodině chodí. Ale musela jsem to zkusit.“

A lišácky mrkne.

Jo, platí, ty malá testerko, zní mi v hlavě.

Usmála jsem se na manžela.

On na mě.

Nešlo jen o telefon

Někdy si říkám, jestli to děláme dobře. Jestli nejsme moc přísní. Jestli by to nešlo jednodušeji.

Ale pak přijde takový večer u kamen, dcera s tabletem a připravenými argumenty.

A já vím, že to má smysl.

Ne telefon. Ale vše, co si musela na cestě k němu projít. Trpělivost, přípravu, konfrontaci, zklamání. A nakonec vlastní rozhodnutí.

A ty?
Dovolíš dětem bojovat o to, co chtějí? Nebo jim to raději usnadníš?

Napiš mi do komentáře. 🍒