Futtitinni. Sicilská odpověď na naše věčné problémy
Seděla jsem v baru a dívala se na ženy, které měly něco, co mi začalo chybět. Smích bez důvodu. Lehkost bez vysvětlování. Můj muž to pojmenoval tak nevybíravě, že jsem se musela smát. Jenže opravdová odpověď nepřišla od něj. Přivezla ji šestnáctiletá Asia ze Sicílie.
Sedíš? Tak poslouchej tohle…
Sedím s manželem v baru a nemůžu odtrhnout oči od protějšího stolu.
Fascinovaně pozoruju partu žen a přistihnu se, že se usmívám.
Vyruší mě až manželova otázka:
„Kam se pořád díváš? A proč se tak potutelně usmíváš?“
„Za tebou sedí asi pět kamarádek v mém věku. A pořád se smějí.“
„No a co tě na tom tak přitahuje?“
„Že ani nevím, kdy jsme se s holkama naposledy takhle smály. Pořád dokola něco řešíme. Děti, manželství, školu, tuky, vrásky…“
„Řešíte hovna,“ přeruší mě.
A já vím, že tohle téma je pro něj vyčerpané.
Rozesměju se.
„Jo, přesně. Ale už mě to nebaví. Potřebuju to změnit.“
„No, tak se tomu otevři a uvidíš, co přijde.“
Ženy, koně a oheň
Za pár týdnů mi v mejlu přistane pozvánka od Lucky. Neviděly jsme se několik let.
Pohodový víkend s koňmi. Jen ženy a zvířata.
Žádný seminář, seberozvoj ani přesně daný program.
Stany s podsadou, houpací sítě, oheň, společné vaření, koně a nekonečné výhledy.
Manžel prohlásí, že tam musím jet.
Děti kroutí hlavou:
„Vždyť nejezdíš na koni. Ty budeš spát ve stanu? Ve spacáku? A vždyť tam nikoho neznáš.“
„Přesně tak. A právě proto tam pojedu. Trocha diskomfortu ještě nikomu neublížila.“
V duchu si říkám: Je to sice na druhém konci republiky, ale cítím, že prostě musím jet. Třeba tam potkám někoho, kdo bere život s lehkostí a úsměvem.
A je tam.
Žena se stříbrnými vlasy a jiskrou v oku. Pár desítek let s jedním mužem, dvě děti a hromada vnoučat.
Večer sedíme u ohně a ona vypráví:
„Přišlo mi, že už máme dost. Další firmu jsem budovat nechtěla, chtěla jsem zpomalit. Jenže on musel, pořád potřeboval něco nového. Tak jsem ho nechala. Věnovala jsem se sobě, rodině, zahradě a tomu, na co jsem neměla čas, když byly děti malé. A za pár let se ke mně přidal.“
Usměju se a snažím se ten moment zapamatovat.
Nechala ho, ať dělá, co potřebuje.
Nehádala se. Nevysvětlovala.
Počkala, až přijde správný čas a zase se sejdou.
Žádné drama.
Přesně takové setkání jsem potřebovala.
Staň se hostitelskou rodinou
Cink. Zpráva od dcery:
„Tohle by tě mohlo zajímat.“
A odkaz na AFS, organizaci, která zprostředkovává studentské výměnné pobyty.
„Co ty na to?“ ptám se manžela.
„Že bychom to měli zkusit.“
Za pár týdnů stojíme v Praze v parku a čekáme na šestnáctiletou Asii ze Sicílie.
Do Česka přiletělo 44 studentů. Za chvíli se se svými novými rodinami rozjedou do všech koutů republiky.
Od hotelu začnou přicházet.
Jeden za druhým. Usměvavé tváře, zvědavé oči.
A pak ji uvidím. Jdu k ní a obejmu ji.
Oči mám zalité slzami, směju se od ucha k uchu a po celém těle mám husí kůži.
Asia se směje taky.
Společně se vracíme do hotelu pro kufry.
Než se Asia prokouše ke svým, pozoruju studenty a jejich nové rodiny.
Tolik otevřených srdcí a odvážných mladých lidí na jednom místě.
Nejradši bych si je vzala domů všechny.
Magnetka na lednici
Doma Asia otevře kufr a začne vytahovat dárky.
Těstoviny. Moka konvička. Zástěra. Chňapka.
Knížka s jejich rodinnými recepty, kterou mi sama napsala anglicky.
A magnetky.
Na jedné stojí:
Futtitinni
„Co to znamená?“
Asia se zasměje:
„It's typical Sicilian. Like… don't care. Let it be. But a bit rude. You can't say it in a restaurant. Only in the family. With friends.“
Takový sicilský přístup k životu.
V duchu si to přeložím po svém:
Vyser se na to!
Líbí se mi to. Pořád dokola opakuju futtitinni, futtitinni…
A smějeme se, jak lehce to zní od Asie a jak krkolomně ode mě.
Italská historie po česku
Za pár dní se před naším domem potkáme se sousedem. Asia se představí a dáme se do řeči.
Ani nevím jak, ale za chvíli se baví o tom, kde byl popraven Mussolini.
Lepší téma na úvodní konverzaci o Itálii si vybrat nemohli, říkám si v duchu.
Ve vzduchu je cítit napětí. Každý totiž tvrdí něco jiného.
Čech přesvědčuje Italku, že má pravdu o historii její země.
„Futtitinni,“ řeknu už naprosto plynule jako rodilá Sicilanka.
Asia se rozesměje a dá palec nahoru.
No, tak to se povedlo, řeknu si pro sebe. Jedno slovo a atmosféra se úplně změní.
Jak málo stačí…
Futtitinni se mi pomalu dostává do každodenního života.
A je jen na mně, abych ho nenechala odjet spolu s ní.
Sedánek u kafíčka
Za týden máme s holkama náš společný sedánek. A já mám nejlepší příležitost.
U stolu začíná houstnout atmosféra. Vracíme se ke známým tématům.
Tak jo, řeknu si pro sebe.
Počkám, až se kamarádka, která dramaticky vypráví příběh z rodinného života, potřebuje nadechnout. A vesele prohodím:
„Futtitinni“
Upře se na mě několik párů očí. Na tvářích lehký úsměv, v očích otazníky.
To slovo v sobě prostě nese lehkost.
„Sicilsky vyser se na to,“ pokračuju. „A víte, co řekli Asii na soustředění v Praze o nás Češích, aby nebyla překvapená?“
„Že jsme alkoholici,“ hádá jedna s úsměvem.
„Pivo samozřejmě zaznělo. A dál?“
Ať se připraví na typický český černý humor.
A tak jim vyprávím, jak se jí soused zeptal, jestli zná rajčata.
Byla trochu překvapená, ale pochopila, že si dělá legraci.
„Jo, asi jo.“
„Tak ochutnej,“ ukázal na obsypané keříky ve své zahradě.
Utrhla si.
„Výborné, děkuju.“
„Ty napravo jsou po Černobylu. Měla sis dát nalevo.“
U stolu se rozezní smích.
A já si všimnu, jak nás pozorují dvě ženy od protějšího stolu.
Jednou za měsíc ti napíšu z lavičky
Nový příběh a k němu pár řádků jen pro tebe, ty na web nedávám. Na uvítanou ti napíšu hned, jak potvrdíš e-mail.
Přečti si, jak začínal poslední dopis
Ahoj,
léto jsem si dala po italsku. Zahrada, káva na terase, klábosení se sousedy, koncerty a procházky večerním městem.
S nadcházejícím podzimem zpomaluju ještě víc. A nejen to. Dostalo se mi do života nové slovo, které mi pomáhá nechat ze sebe spadnout spoustu věcí tak, jako začínají padat listy z naší třešně.
S láskou, Martina
Tvůj e-mail zůstane jen mezi námi. Odhlásit se můžeš jedním kliknutím.
Nespěcháš? Tak si dej tohle…
Jen pro nás pod třešní 🍒
Tohle není moje
Vzala jsem si na starost manželovu babičku. S láskou, elánem a pořádnou dávkou naivity. A pak přišel pád. Ne její. Můj. Řekla jsem dost a vrátila to, co nikdy nebylo moje.
Přišla jsem ke gynekologovi zdravá. Ve 45? Divné
Přišla i odešla jsem zdravá. Ale mezi tím se mi gynekolog pokusil zasadit do hlavy pochybnost, kterou tam nechci. A já si uvědomila, jak tenká je hranice mezi prevencí a strachem, který ti někdo nevědomky vytvoří za pět minut. Pokud mu to dovolíš.
Už ani medu
Myslela jsem si, že vím, co mě čeká. Že nejhorší už proběhlo. Stačí vzít černou taštičku, odnést ji do auta a odemknout byt. Jenže některé dveře neotevřou jen pokoj. Otevřou celý život schovaný na „někdy“. A přinutí tě zeptat se, co schováváš ty.