Už ani medu
Myslela jsem si, že vím, co mě čeká. Že nejhorší už proběhlo. Stačí vzít černou taštičku, odnést ji do auta a odemknout byt. Jenže některé dveře neotevřou jen pokoj. Otevřou celý život schovaný na „někdy“. A přinutí tě zeptat se, co schováváš ty.
Sedíš? Tak poslouchej tohle…
Připadá mi to jako včera, kdy jsem tady seděla a vybírala z katalogu rakev.
Přišlo mi to absurdní.
Jako bych kupovala dřevěnou židli.
Vyberte typ dřeva, barvu, čalounění.
Jako by snad na tom záleželo. A hlavně komu?
Jí už teď určitě ne.
A teď sedím na úplně stejné židli a dívám se před sebe na jakousi černou dárkovou taštičku.
Jenže uvnitř není dárek, který bych chtěla s radostí rozbalit. Uvnitř je to, co z naší babičky zbylo.
Připadám si zase jako v nějakém blbém filmu.
Takže teď hezky vezmu taštičku za ucho a jako s kabelkou v ruce s ní odejdu.
Ano, přesně tak.
Venku svítí sluníčko, je nádherný podzimní den. A já si kráčím pomalým krokem k autu.
Na sedadle spolujezdce
A co teď? Říkám si.
Sednu za volant a urnu s babičkou položím na sedadlo spolujezdce.
Na stejné místo, na kterém sedávala, když jsme spolu někam jely.
A automaticky vyrazím k ní domů.
Odemknu a vcházíme dovnitř.
V bytě vypadá všechno tak, jako by měla každou chvíli vykouknout zpoza rohu. Vše na svém místě.
Jdu do kuchyně, posadím se a babičku postavím na její místo.
Díváme se na sebe.
„Tak co, dáš si kafe?“
„Ne, dneska ne, díky babi.“
„A co nového? Máte se s Pepíčkem rádi?“
„Jo babi, to víš, že jo, máme.“
„No on je šikovný chlapec. A ty jsi šikovná děvčica. Mějte se rádi. A jinak dobrý?“
„Jo, dobrý. A co babi, dáme si alespoň něco na zub?“
„Ne, nechci už ani medu.“
V hlavě mi postupně nabíhají věty, které jsem od ní slýchávala.
Pořád dokola.
A věřím, že na ně nikdy nezapomenu.
Byt plný věcí
Zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se kolem sebe.
Byt je plný věcí.
Od podlahy po strop a k tomu dva plné sklepy.
Nic se tady nevyhazovalo. Co kdyby něco z toho potřebovali.
Nevyhodila ani věci po dědovi, svému muži, ani po strejdovi, svému synovi.
Když ještě měla sílu, dávala nám je jako dárky k narozeninám a Vánocům.
Zbavit se něčeho zkrátka neuměla.
Vždycky jsem si říkala, že kdybych taky zažila válku, asi bych měla plný sklep zavařenin, jedla bych jen staré a nových se ani nedotkla.
To nové zkrátka bylo na někdy.
Jenže to někdy už nepřijde.
Ty nové utěrky už nepoužije.
Neusne v tom novém nevybaleném povlečení a ani neprostře nové ubrusy.
Ale co s tím?
Nedokážu to vzít a jen tak hodit do kontejneru. Jednu věc po druhé budu muset vzít do ruky a rozhodnout, co s ní.
Začne se mi těžce dýchat a všechno na mě začne padat.
Cítím jen tíseň a začne se mi dělat špatně.
Vezmu kabelky. Tu černou dám do ložnice na babiččin noční stolek a rychle odcházím k autu.
Nemůžu ale řídit. Hučí mi v hlavě a mlží se mi oči.
Je nádherný den, tak se jdu projít.
V kavárně si koupím kávu s sebou a sednu si na lavičku.
Na lavičce
V hlavě mi jen běží:
Tolik věcí, tolik věcí, tolik věcí. Které pro ni byly důležité.
Vidím před sebou obraz dokonale uklizeného bytu, vše na svém místě.
Vidím i to, jak už pomalu nemůže stát na nohou, ale musí se ještě otočit a upravit přehoz na sedačce, ze které vstala. Vzít ze stolu skleničku a hned ji umýt.
Co na tom, že vrávorá.
Ta sklenička zkrátka nesmí zůstat v obýváku. Patří čistá do skříně v kuchyni.
Nemůže proto chodit s hůlkou.
Za prvé, není žádná stará babka, za druhé, potřebuje volné ruce, aby mohla uklízet věci na své místo.
Raději bude dokola padat.
A teď, většina toho, co bylo středobodem jejího světa, půjde pryč.
Nechám si na památku pár věcí. Ale zbytek?
Domov důchodců u nás ve vesnici, charita, sběrný dvůr.
První dírka s příběhem
Vybaví se mi situace, jak se sousedkou krájíme v naší nové kuchyni dýni.
A jí zajede nůž až příliš hluboko, špičkou hezky přímo do nové kuchyňské desky. Vykřikne a vyděšeně se na mě podívá.
A já se zasměju a řeknu:
„No, tak tady máme první dírku s příběhem.“
Určitě je spousta situací, kdy jsem nebyla tak nad věcí.
Ale ve vzpomínkách si uchovávám příběh s dýní.
Protože jen taková reakce mi teď dává smysl.
Taky jednou skončím jako elegantní černá dárková taštička se zlatým obrázkem.
A budu ráda, když po mně zůstanou tváře mých blízkých, které se usmívají při vzpomínce na to, jak jsme spolu krájeli dýni.
Máš dopito?
„Mám, babi.“
„Tak ukaž, já to umyju a ahoj.“
„Ale to se neumývá, babi. Můžeme tady spolu ještě jen tak sedět a povídat si.“
„Ne, máš dopito, tak ahoj, už běž. Uklidím si to a už ani medu. A pozdravuj Pepíčka, mějte se rádi, buď šikovná děvčica a opatruj se.“
„Ty taky, babi. Tak ahoj.“
Jednou za měsíc ti napíšu z lavičky
Nový příběh a k němu pár řádků jen pro tebe, ty na web nedávám. Na uvítanou ti napíšu hned, jak potvrdíš e-mail.
Přečti si, jak začínal poslední dopis
Ahoj,
léto jsem si dala po italsku. Zahrada, káva na terase, klábosení se sousedy, koncerty a procházky večerním městem.
S nadcházejícím podzimem zpomaluju ještě víc. A nejen to. Dostalo se mi do života nové slovo, které mi pomáhá nechat ze sebe spadnout spoustu věcí tak, jako začínají padat listy z naší třešně.
S láskou, Martina
Tvůj e-mail zůstane jen mezi námi. Odhlásit se můžeš jedním kliknutím.
Nespěcháš? Tak si dej tohle…
Jen pro nás pod třešní 🍒
Tohle není moje
Vzala jsem si na starost manželovu babičku. S láskou, elánem a pořádnou dávkou naivity. A pak přišel pád. Ne její. Můj. Řekla jsem dost a vrátila to, co nikdy nebylo moje.
Futtitinni. Sicilská odpověď na naše věčné problémy
Seděla jsem v baru a dívala se na ženy, které měly něco, co mi začalo chybět. Smích bez důvodu. Lehkost bez vysvětlování. Můj muž to pojmenoval tak nevybíravě, že jsem se musela smát. Jenže opravdová odpověď nepřišla od něj. Přivezla ji šestnáctiletá Asia ze Sicílie.
Šla jsem k sobě přes šatník. Vyplatilo se
Oslava za dveřmi. Já před skříní. Obě víme, že to nebude snadné. Nakupování je disciplína, ve které pravidelně prohrávám. Tentokrát jsem si ale vzala posilu. A jak to dopadlo? Smála jsem se od ucha k uchu.