Už ani medu

Připadá mi to jako včera, kdy jsem tady seděla a vybírala z katalogu rakev.

Přišlo mi to absurdní.
Jako bych kupovala dřevěnou židli.
Vyberte typ dřeva, barvu, čalounění.

Jako by snad na tom záleželo. A hlavně komu?
Jí už teď určitě ne.

A teď sedím na úplně stejné židli a dívám se před sebe na jakousi černou dárkovou taštičku.

Jenže uvnitř není dárek, který bych chtěla s radostí rozbalit. Uvnitř je to, co z naší babičky zbylo.

Připadám si zase jako v nějakém blbém filmu.

Takže teď hezky vezmu taštičku za ucho a jako s kabelkou v ruce s ní odejdu.

Ano, přesně tak.

Venku svítí sluníčko, je nádherný podzimní den. A já si kráčím pomalým krokem k autu.

Na sedadle spolujezdce

A co teď? Říkám si.

Sednu za volant a urnu s babičkou položím na sedadlo spolujezdce.
Na stejné místo, na kterém sedávala, když jsme spolu někam jely.

A automaticky vyrazím k ní domů.

Odemknu a vcházíme dovnitř.

V bytě vypadá všechno tak, jako by měla každou chvíli vykouknout zpoza rohu. Vše na svém místě.

Jdu do kuchyně, posadím se a babičku postavím na její místo.

Díváme se na sebe.

„Tak co, dáš si kafe?“

„Ne, dneska ne, díky babi.“

„A co nového? Máte se s Pepíčkem rádi?“

„Jo babi, to víš, že jo, máme.“

„No on je šikovný chlapec. A ty jsi šikovná děvčica. Mějte se rádi. A jinak dobrý?“

„Jo, dobrý. A co babi, dáme si alespoň něco na zub?“

„Ne, nechci už ani medu.“

V hlavě mi postupně nabíhaly věty, které jsem od ní slýchávala.
Pořád dokola.

A věřím, že na ně nikdy nezapomenu.

Byt plný věcí

Z hluboka se nadechnu a rozhlídnu se kolem sebe.

Byt je plný věcí.
Od podlahy po strop a k tomu dva plné sklepy.

Nic se tady nevyhazovalo. Co kdyby něco z toho potřebovali.

Nevyhodila ani věci po dědovi, svému muži, ani po strejdovi, svému synovi.
Když ještě měla sílu, dávala nám je jako dárky k narozeninám a Vánocům.

Zbavit se něčeho zkrátka neuměla.

Vždycky jsem si říkala, že kdybych taky zažila válku, asi bych taky měla plný sklep zavařenin a jedla staré a nových se ani nedotkla.

To nové zkrátka bylo na někdy.

Jenže to někdy už nepřijde.

Ty nové utěrky už nepoužije.
Neusne v tom novém nevybaleném povlečení a ani neprostře nové ubrusy.

Nic z toho nepoužila a už ani nepoužije.

Ale co s tím?

Nedokážu to vzít a jen tak hodit do kontejneru. Jednu věc po druhé budu muset vzít do ruky a rozhodnout, co s ní.

Začne se mi těžce dýchat a všechno na mě začne padat.

Cítím jen tíseň a začne se mi dělat špatně.

Vezmu kabelky. Tu černou dám do ložnice na babiččin noční stolek a rychle odcházím k autu.

Nemůžu ale řídit. Hučí mi v hlavě a mlží se mi oči.

Je nádherný den, tak se jdu projít.
V kavárně si koupím kávu s sebou a sednu si na lavičku.

Na lavičce

V hlavě mi jen běží:

Tolik věcí, tolik věcí, tolik věcí. Které pro ni byly důležité.

Vidím před sebou obraz dokonale uklizeného bytu, vše na svém místě.

Vidím i to, jak už pomalu nemůže stát na nohou, ale musí se ještě otočit a upravit přehoz na sedačce, ze které vstala. Vzít ze stolu skleničku a hned ji umýt.

Co na tom, že vrávorá.

Ta sklenička zkrátka nesmí zůstat v obýváku. Patří čistá do skříně v kuchyni.

Nemůže proto chodit s hůlkou.
Za prvé, není žádná stará babka, za druhé, potřebuje volné ruce, aby mohla uklízet věci na své místo.

Raději bude dokola padat.

A teď, většina toho, co bylo středobodem jejího světa, půjde pryč.

Nechám si na památku pár věcí. Ale zbytek?

Domov důchodců u nás ve vesnici, charita, sběrný dvůr.

První dírka s příběhem

Vybaví se mi situace, jak se sousedkou krájíme v naší nové kuchyni dýni.

A jí zajede nůž až příliš hluboko, špičkou hezky přímo do nové kuchyňské desky. Vykřikne a vyděšeně se na mě podívá.

A já se zasměju a řeknu:

„No, tak tady máme první dírku s příběhem.“

Určitě je spousta situací, kdy jsem nebyla tak nad věcí.
Ale ve vzpomínkách si uchovávám příběh s dýní.

Protože jen taková reakce mi v kontextu toho, co právě prožívám a uvědomuju si, dává smysl.

Taky jednou skončím jako elegantní černá dárková taštička se zlatým obrázkem.

A budu ráda, když po mně zůstanou tváře mých blízkých, které se usmívají při vzpomínce na to, jak jsme spolu krájeli dýni.

Máš dopito?

„Mám, babi.“

„Tak ukaž, já to umyju a ahoj.“

„Ale to se neumývá, babi. Můžeme tady spolu ještě jen tak sedět a povídat si.“

„Ne, máš dopito, tak ahoj, už běž. Uklidím si to a už ani medu. A pozdravuj Pepíčka, mějte se rádi, buď šikovná děvčica a opatruj se.“

Ty taky, babi. Tak ahoj.