Až přestaneš všechno dělat za ně, možná si konečně uvaříš čaj pro sebe

Kamarádka ani nedosedne na lavičku a už slyším:

„Byla jsem nemocná a i ten čaj jsem si musela uvařit sama. Co na to říkáš, to je, co?“

Odpovídám: „Hmmm… a ty myslíš, že by měla? Postarat se o tebe?“

Ticho. Chvíli mlčíme.

Po chvíli dodávám: „Je jí třináct. Mám pocit, že se zatím teprve učí postarat se sama o sebe.“

Hluboký nádech. Dlouhý výdech.

Suché rukavice, které se nikdy nevysušily samy

Vzpomenu si na situaci, jak se manžel vrátil s dětma z Apaluchy, a začnu vyprávět:

Manžel: „Můžeš mi vysvětlit, jak děti přišly na to, že když se zmáčí ve sněhu a nechají rukavice a boty v předsíni, tak je druhý den najdou suché?“

Já: „Protože doma to tak je. Já to pak vysuším a ony to najdou tam, kde to má být. Ještě jsou malé, víš?“

Manžel: „Ale vzít si ty suché věci, obout se a vyrazit už zvládnou.“

Já: „Jo. To už umí.“

Manžel: „Tak do příští Apaluchy se naučí postarat o svoje věci tak, aby je mohly zase použít. Mokré dát vysušit, špinavé do koše na prádlo. Chápeme se, že jo?“

Já: „Chápeme.“

Už nejsou malí. Jen jim dovol se o sebe postarat

Pokračuju: „A v tu chvíli jsem to pochopila i já. Ze začátku děláš za děti všechno. Ale pak přijde moment, kdy se máš začít soustředit na to, co už zvládnou samy. Dovolit jim dělat chyby.

„Naučit je postarat se o svoje věci. O sebe. A pak i o druhé.

A tak si dneska užívám, že když mi není dobře, můžu si lehnout, uvařit si čaj a ony se o sebe pár dní zvládnou postarat samy.

A jednou? Jednou se postarají o sebe, o svou rodinu… a společně si u nich dáme ten čaj, co uvaří oni.

Dneska jsem ráda, že když dcera jede za galánem, upeče mu sušenky a nám nechá dvě na talíři.“

Zase ticho.

Dlouhé. Důležité.

Pak dodám: „Víš co… příště mi klidně zavolej. Já ti ten čaj uvařím. Děti ať si zatím trénují, jak se postarat o sebe.“

---