Ne jako instituce, spíš jako místo. Kde se děje všechno. I to, co není vidět. Kde můžeš cítit oporu i tlak zároveň. Texty s tímto štítkem nesou atmosféru domova. Někdy hřejivou, jindy syrovou.
Myslela jsem si, že vím, co mě čeká. Že nejhorší už proběhlo. Stačí vzít černou taštičku, odnést ji do auta a odemknout byt. Jenže některé dveře neotevřou jen pokoj. Otevřou celý život schovaný na „někdy“. A přinutí tě zeptat se, co schováváš ty.
Vařila jsem. Uklízela. Foukala bolístky. A večer jsem seděla u stolu s pocitem, že mizím. Ne fyzicky. Jako člověk. Tohle mi pomohlo se vrátit.
Vzala jsem si na starost manželovu babičku. S láskou, elánem a pořádnou dávkou naivity. A pak přišel pád. Ne její. Můj. Řekla jsem dost a vrátila to, co nikdy nebylo moje.
Narozeninový oběd pro 16 lidí. Tři oslavenci. Myčka s chybou E92. A mezi tím já – s kolenem v troubě, make-upem od dcery a dušičkou v péří.
