Věci, které se opravdu dějí. V předsíni mezi botami, cestou autem nebo při snídani v neděli ráno. Obyčejné momenty, které tě možná rozesmějí a možná zastaví. Nejsou upravené pro oko ani přibarvené pro efekt. Jen zaznamenané tak, jak byly. Upřímně. A někdy až překvapivě trefně.
Všechno mělo být dokonalé. Káva, dortík, klidná neděle. Jenže pak zaznělo to osudové: „Já chci bonbon!“ A během pár minut se z idylky stala výchovná reality show. Publikum: celá cukrárna. Hlavní role: můj syn a důsledky jeho rozhodnutí.
Možná zrovna váháš. Možná jen potřebuješ slyšet, že to jde. Takhle jsme to měli my. Jedna rodina, jeden obytňák, mapy v denících, trocha slz, ale hlavně hodně zážitků a smíchu. Učení mezi hrnkem čaje a lesní cestou. Ne útěk. Volba, díky které jsme i s chybami došli daleko. Až na střední.
Bylas nemocná. A naštvaná. Ne na viry, ale na to, že sis ten čaj musela uvařit sama. A tvoje dcera? Nic. Však už by mohla! Možná. Ale možná taky ne. Možná je pořád ještě na cestě k tomu, naučit se postarat sama o sebe. A ty? Ty bys to už mohla umět a neočekávat to od svých dětí.
