Svět se nemění podle toho, jak parkují ostatní
Stejná situace. Tři verze mě. Jednou klid, podruhé výbuch, potřetí něco mezi. A jednou mi dojde, že problém nebyl v těch autech.
Sedíš? Tak poslouchej tohle…
Jdu z obchodu. Slunce svítí, taška přes rameno, v hlavě si broukám.
A najednou – ne, to ne… vždyť tady nikdo nestál!
Zaparkovala jsem v pohodě, místa habaděj. Teď? Ze všech stran namačkané plechy.
Volant doprava? Nejde. Doleva? Ani omylem. Jsem v pasti.
„Pane Bože, pošli mi nějakého sympaťáka, co mi to vyparkuje.“
A najednou přichází…
Gentlemani ještě nevymřeli
Černá mikina, pohodový krok a výraz, který říká: „V klidu, zvládneme to.“
Zkusím štěstí: „Jéé, dobrý den, prosím vás, nemohl byste mi vyparkovat? Od té doby, co jsem přijela, tu přibylo aut a já si na to fakt netroufám.“
Krátká odmlka. Podívá se na situaci, pak na mě a s rozverným úsměvem konstatuje:
„No, je to tu hodně na těsno. A nemáte zrovna nejmenší auto…“
Řekne to s nadhledem, skoro až s úsměvem v očích. Bez váhání nasedne, párkrát obratně otočí volantem a couvne s lehkostí profíka. Já se mezitím snažím nečervenat. Zalije mě vlna úlevy i trapnosti zároveň.
Poděkuju a s máváním z okna spokojeně odjíždím.
Když má někdo blbý den
V obličeji podrážděný výraz, napjatý krok, přimhouřený pohled už z dálky. Ale stejně to zkusím:
„Jéé, dobrý den, prosím vás, nemohl byste mi vyparkovat? Od té doby, co jsem přijela, tu přibylo aut a já si na to fakt netroufám.“
Zastaví se. Sjede mě pohledem shora dolů.
„Proč jezdíte tak velkým autem, když pak neumíte vyparkovat?! Ženská bláznivá.“
Polknu. Uvnitř mě to píchne, ale nadechnu se a s klidem odpovím:
„No… víte, když jsem parkovala, vypadalo to tady trochu jinak… Jestli budete tak hodný, děkuju.“
Něco zabručí, vezme klíče a beze slova nasedne. Prudce a stroze couvne. Ještě než vystoupí, neodpustí si poznámku:
„No jo. Čím větší nemehlo, tím větší auto.“
Na jazyku mám odpověď. Něco štiplavého. Ale místo toho jen kývnu.
Za chvíli odjíždím. Ne zrovna s lehkostí, ale bez výbuchu.
Říkám si: Třeba měl jen špatný den. Nebudu to rozebírat.
A možná jsem se dnes rozhodla, že ten jeho špatný den nebude dělat ten můj.
A co když pohár přeteče?
Ale co když to ve mně rupne?
„Co si to dovolujete?! S kým si myslíte, že mluvíte?! Já s váma husy nepásla! Navíc – já nemám problém. To ti idioti, co zaparkovali tak blízko mě!“
Pak už jen celou cestu domů funím do volantu:
„Blbec jeden zakomplexovaný! Takový obchod a parkovací místa jak pro lego autíčka! To jim napíšu do referencí! A v životě už mě tam nikdo nikdy neuvidí!“
Pak mi to dojde.
Možná tentokrát nebyl problém v něm. Možná ve mně prostě jen přetekl pohár.
Možná se to vůbec nestalo
Možná jsem si to vymyslela.
Možná jsem zažila jen jednu z těch scén.
A možná všechny.
Nevím.
Ale vím tohle:
Svět se nemění podle toho, jak parkují ostatní.
Mění se podle toho, co s tím uděláš ty.
Jak moc si dovolíš nevybouchnout.
Jak moc si připustíš, že i ostatní mají své dny.
A že někdy nejsi o nic lepší. Jen máš víc místa na parkování.
Jednou za měsíc ti napíšu z lavičky
Nový příběh a k němu pár řádků jen pro tebe, ty na web nedávám. Na uvítanou ti napíšu hned, jak potvrdíš e-mail.
Přečti si, jak začínal poslední dopis
Ahoj,
léto jsem si dala po italsku. Zahrada, káva na terase, klábosení se sousedy, koncerty a procházky večerním městem.
S nadcházejícím podzimem zpomaluju ještě víc. A nejen to. Dostalo se mi do života nové slovo, které mi pomáhá nechat ze sebe spadnout spoustu věcí tak, jako začínají padat listy z naší třešně.
S láskou, Martina
Tvůj e-mail zůstane jen mezi námi. Odhlásit se můžeš jedním kliknutím.
Nespěcháš? Tak si dej tohle…
Jen pro nás pod třešní 🍒
Tohle není moje
Vzala jsem si na starost manželovu babičku. S láskou, elánem a pořádnou dávkou naivity. A pak přišel pád. Ne její. Můj. Řekla jsem dost a vrátila to, co nikdy nebylo moje.
Futtitinni. Sicilská odpověď na naše věčné problémy
Seděla jsem v baru a dívala se na ženy, které měly něco, co mi začalo chybět. Smích bez důvodu. Lehkost bez vysvětlování. Můj muž to pojmenoval tak nevybíravě, že jsem se musela smát. Jenže opravdová odpověď nepřišla od něj. Přivezla ji šestnáctiletá Asia ze Sicílie.
Přišla jsem ke gynekologovi zdravá. Ve 45? Divné
Přišla i odešla jsem zdravá. Ale mezi tím se mi gynekolog pokusil zasadit do hlavy pochybnost, kterou tam nechci. A já si uvědomila, jak tenká je hranice mezi prevencí a strachem, který ti někdo nevědomky vytvoří za pět minut. Pokud mu to dovolíš.