Svět se nemění podle toho, jak parkují ostatní
Stejná situace. Tři verze mě. Jednou klid. Podruhé výbuch. Potřetí něco mezi. A pokaždé mi dojde, že ten chaos venku je jen ozvěna toho, co se děje uvnitř.
Jdu z obchodu. Slunce svítí, taška přes rameno, v hlavě si broukám.
A najednou – ne, to ne… vždyť tady nikdo nestál!
Zaparkovala jsem v pohodě, místa habaděj. Teď? Ze všech stran namačkané plechy.
Volant doprava? Nejde. Doleva? Ani omylem. Jsem v pasti.
„Pane Bože, pošli mi nějakého sympaťáka, co mi to vyparkuje.“
A najednou přichází…
Gentlemani ještě nevymřeli
Černá mikina, pohodový krok a výraz, který říká: „V klidu, zvládneme to.“
Zkusím štěstí: „Jéé, dobrý den, prosím vás, nemohl byste mi vyparkovat? Od té doby, co jsem přijela, tu přibylo aut a já si na to fakt netroufám.“
Krátká odmlka. Podívá se na situaci, pak na mě a s rozverným úsměvem konstatuje:
„No, je to tu hodně na těsno. A nemáte zrovna nejmenší auto...“
Řekne to s nadhledem, skoro až s úsměvem v očích. Bez váhání nasedne, párkrát obratně otočí volantem a couvne s lehkostí profíka. Já se mezitím snažím nečervenat. Zalije mě vlna úlevy i trapnosti zároveň.
Poděkuju a s máváním z okna spokojeně odjíždím.
Ano, gentlemani ještě nevymřeli. Stále existují muži, kteří rádi pomůžou ženě v nesnázích.
Když má někdo blbý den
V obličeji podrážděný výraz, napjatý krok, přimhouřený pohled už z dálky. Ale stejně to zkusím:
„Jéé, dobrý den, prosím vás, nemohl byste mi vyparkovat? Od té doby, co jsem přijela, tu přibylo aut a já si na to fakt netroufám.“
Zastaví se. Sjede mě pohledem shora dolů.
„Proč jezdíte tak velkým autem, když pak neumíte vyparkovat?! Ženská bláznivá.“
Polknu. Uvnitř mě to píchne, ale nadechnu se a s klidem odpovím:
„No… víte, když jsem parkovala, vypadalo to tady trochu jinak… Jestli budete tak hodný, děkuju.“
Něco zabručí, vezme klíče a beze slova nasedne. Prudce a stroze couvne. Ještě než vystoupí, neodpustí si poznámku:
„No jo. Čím větší nemehlo, tím větší auto.“
Na jazyku mám odpověď. Něco štiplavého. Ale místo toho jen kývnu.
Za chvíli odjíždím. Ne zrovna s lehkostí, ale bez výbuchu.
Říkám si: Třeba měl jen špatný den. Nebudu to rozebírat.
A možná jsem se dnes rozhodla, že ten jeho špatný den nebude dělat ten můj.
A co když pohár přeteče?
Ale co když to ve mně rupne?
„Co si to dovolujete?! S kým si myslíte, že mluvíte?! Já s váma husy nepásla! Navíc – já nemám problém. To ti idioti, co zaparkovali tak blízko mě!“
Pak už jen celou cestu domů funím do volantu:
„Blbec jeden zakomplexovaný! Takový obchod a parkovací místa jak pro lego autíčka! To jim napíšu do referencí! A v životě už mě tam nikdo nikdy neuvidí!“
Pak mi to dojde.
Možná tentokrát nebyl problém v něm. Možná ve mně prostě jen přetekl pohár.
Možná se to vůbec nestalo
Možná jsem si to vymyslela.
Možná jsem zažila jen jednu z těch scén.
A možná všechny.
Nevím.
Ale vím tohle:
Svět se nemění podle toho, jak parkují ostatní.
Mění se podle toho, co s tím uděláš ty.
Jak moc si dovolíš nevybouchnout.
Jak moc si připustíš, že i ostatní mají své dny.
A že někdy nejsi o nic lepší. Jen máš víc místa na parkování.
