Svět se nemění podle toho, jak parkují ostatní

Jdu z obchodu. Slunce svítí, taška přes rameno, v hlavě si broukám.
A najednou – ne, to ne… vždyť tady nikdo nestál!
Zaparkovala jsem v pohodě, místa habaděj. Teď? Ze všech stran namačkané plechy.
Volant doprava? Nejde. Doleva? Ani omylem. Jsem v pasti.

„Pane Bože, pošli mi nějakého sympaťáka, co mi to vyparkuje.“

A najednou přichází…

Gentlemani ještě nevymřeli

Černá mikina, pohodový krok a výraz, který říká: „V klidu, zvládneme to.“

Zkusím štěstí: „Jéé, dobrý den, prosím vás, nemohl byste mi vyparkovat? Od té doby, co jsem přijela, tu přibylo aut a já si na to fakt netroufám.“

Krátká odmlka. Podívá se na situaci, pak na mě a s rozverným úsměvem konstatuje:

„No, je to tu hodně na těsno. A nemáte zrovna nejmenší auto...“

Řekne to s nadhledem, skoro až s úsměvem v očích. Bez váhání nasedne, párkrát obratně otočí volantem a couvne s lehkostí profíka. Já se mezitím snažím nečervenat. Zalije mě vlna úlevy i trapnosti zároveň.

Poděkuju a s máváním z okna spokojeně odjíždím.

Ano, gentlemani ještě nevymřeli. Stále existují muži, kteří rádi pomůžou ženě v nesnázích.

Když má někdo blbý den

V obličeji podrážděný výraz, napjatý krok, přimhouřený pohled už z dálky. Ale stejně to zkusím:

„Jéé, dobrý den, prosím vás, nemohl byste mi vyparkovat? Od té doby, co jsem přijela, tu přibylo aut a já si na to fakt netroufám.“

Zastaví se. Sjede mě pohledem shora dolů.

„Proč jezdíte tak velkým autem, když pak neumíte vyparkovat?! Ženská bláznivá.“

Polknu. Uvnitř mě to píchne, ale nadechnu se a s klidem odpovím:

„No… víte, když jsem parkovala, vypadalo to tady trochu jinak… Jestli budete tak hodný, děkuju.“

Něco zabručí, vezme klíče a beze slova nasedne. Prudce a stroze couvne. Ještě než vystoupí, neodpustí si poznámku:

„No jo. Čím větší nemehlo, tím větší auto.“

Na jazyku mám odpověď. Něco štiplavého. Ale místo toho jen kývnu.

Za chvíli odjíždím. Ne zrovna s lehkostí, ale bez výbuchu.

Říkám si: Třeba měl jen špatný den. Nebudu to rozebírat.

A možná jsem se dnes rozhodla, že ten jeho špatný den nebude dělat ten můj.

A co když pohár přeteče?

Ale co když to ve mně rupne?

„Co si to dovolujete?! S kým si myslíte, že mluvíte?! Já s váma husy nepásla! Navíc – já nemám problém. To ti idioti, co zaparkovali tak blízko mě!“

Pak už jen celou cestu domů funím do volantu:

„Blbec jeden zakomplexovaný! Takový obchod a parkovací místa jak pro lego autíčka! To jim napíšu do referencí! A v životě už mě tam nikdo nikdy neuvidí!“

Pak mi to dojde.

Možná tentokrát nebyl problém v něm. Možná ve mně prostě jen přetekl pohár.

Možná se to vůbec nestalo

Možná jsem si to vymyslela.
Možná jsem zažila jen jednu z těch scén.
A možná všechny.

Nevím.

Ale vím tohle:

Svět se nemění podle toho, jak parkují ostatní.
Mění se podle toho, co s tím uděláš ty.

Jak moc si dovolíš nevybouchnout.
Jak moc si připustíš, že i ostatní mají své dny.
A že někdy nejsi o nic lepší. Jen máš víc místa na parkování.