Snědla jsem brambůrky. Ne obyčejné. Ty z Apaluchy. A rozjela se scéna jak z dramatu: slzy, ticho, zlomené srdce. Vypadalo to, že jsem přišla o důvěru dětí… kvůli brambůrkám. Ale pod tím křupáním se skrývalo víc.
Když žiješ po svém, lidi se ptají. Někdy ze zájmu, jindy ze strachu. Naučila jsem se neodpovídat. Ne že bych nevěděla co říct. Ale protože už nechci vysvětlovat.
Vzala jsem si na starost manželovu babičku. S láskou, elánem a pořádnou dávkou naivity. A pak přišel pád. Ne její. Můj. Tenhle text je o tom, jak jsem řekla dost a vrátila to, co nikdy nebylo moje.
Narozeninový oběd pro 16 lidí. Tři oslavenci. Myčka s chybou E92. A mezi tím já – s kolenem v troubě, make-upem od dcery a dušičkou v péří. Rodinný chaos, který se překlopí do něhy.
